Jak stárnu, objevují se v mém tělě různé nepříjemné chorůbky. Tak i letos jedna přibyla. Na patách se mi udělaly ostruhy. Tedy ony tam podle rentgenu byly už loni, ale až tohle jaro začaly bolet, a to tak, že kurevsky. Výsledkem je zásadní omezení mých výpadů do beskydské divočiny. Víkend na Základně jsem tedy musela pojmout víc rekreačně (rozuměj pivně). Krátká vycházka následující ráno pomohla rozchodit lehčí kocovinu a taky otestovat, co moje bolavé paty vydrží.
vycházku jsme si zkrátily lanovkou, výhled na Lysou od zbojníka
Šorštýn je nevysoký nenavštěvovaný kopec nad silnicí. Jeho předností je, že tam vůbec nikdo nechodí, takže je tam svatý klid. Vyjít na vrchol bylo otázkou cti, prostě musím vylézt na všechny vršky v okolí Základny, prostě jen proto, abych mohla říct, že jsem všude byla a všechno viděla. A potom, je tak zajímavé vydat se dávno nepoužívanou lesní cestou a zjišťovat, kam vede (jakože všechny lesní cesty končí na místě, kde se otáčel traktor, když se tam před třiceti lety zalesňovalo, ale budeme dělat, že vedou na strašně zajímavá romantická místa, ju?).
Cesta na kopec byla po deštích minulého týdne rozblácená, to se ukázalo jako jedinečná příležitost otestovat voděloodolnost mých nových merrellek. Tož co si budem, když vletím do bláta po kotníky, suché nezůstanou. Nahoře na hoře jsme s kamarádkou lehce posvačily a hledaly o něco méně blátivou cestu zpátky, což se tak úplně nepovedlo, ale stejně už nám v botech víc čvachtat nemohlo.
Zpáteční cestu jsem fikaně naplánovala tak, že vedla kolem naší oblíbené hospůdky. Občerstvily jsme se točenou kofolou a hranolkama, ucaprtané nožky smočily v potoce. A jely domů.