Jakési divné jaro

 Stůňu. Marodím. Nebylo by to mé zlomyslné tělo, kdyby si nevybralo k marodění zrovna tento zmatený čas. K návštěvě doktroky jsem se odhodlala samozřejmě v den, kdy neordinovala (jak moc odvážné by bylo v 21. století chtít po lékaři, aby měl webovky a na nich zveřejňoval aktuální změny v ordinačních hodinách?). Sestřička byla milá a řekla mi, že mám přijít v pondělí. Ani v pondělí se neordinovalo. V čekárně vládl zmatek a sestřička pomalu ale jistě přestávala být milá. Sehnat lékaře ochotného mi nějak - jakkoliv - pomoct, silně připomínalo pohádku o kohoutkovi a slepičce. Uspěla jsem na plicním, po telefonické konzultaci jsem dostala recept na antibiotika a neschopenku. Tak užívám antibiotika a modlím se, aby už zabrala, protože mi vůbec není dobře. Plíce trucují, každý nádech bolí, dobré je, že aspoň teplota už mi začala klesat. Taky jsem ztratila chuť k jídlu, což je fajn, protože to dává naději, že konečně zhubnu nějaké to kilo.

Z postele sleduji zprávy o koronaviru, paniku kolem nedostatku respirátorů a roušek. Ženské se vrhly na šití roušek ve velkém, pro rodinu, pro známe, pro cizí, někdo za cenu materiálu, někdo zadarmo. Facebooková skupina pro šití roušek na našem maloměstě má v tuto chvíli přes 1100 členů. Šijou profíci, šijou i moje kamarádky, dokonce i ty, do kterých bych vůbec neřekla, že kdy posbírají odvahu sednout k šicímu stroji.