Slunce pálí od rána a značka se klikatí po asfaltce. Že na Lopeník nedojdeme je jisté, v tom vedru by šel jen sebevrah. Měníme plány a míříme do Bojkovic na vlak. Tak ne. Horko je moc velké. U rozcestníku měníme plány podruhé a jdeme na autobus do Starého Hrozenkova.
Vedro je nesnesitelné a schovat se není kam. Místní si to tak neberou, v příkopu u silnice domorodá žena vypaluje trávu. Obcházíme pastviny a závidíme krávám odpočinek ve stínu.
Ve Starém Hrozenkově mají koupaliště se záchody ještě před vstupem do areálu. Ty dvě ženské, co se tam cachtaly v umyvadle a lily si na hlavu vodu čepicemi, to jsme byly my. Před odjezdem autobusu do civilizace jsme ještě stihly dobře vychlazenou kofolu na zahrádce benzínky.
Dojmy z výletu mám rozpačité - kraj je to krásný, ale na turisty nepřipravený. Informace na internetu nejsou aktuální, chybí lavičky, přístřešky, odpadkové koše. Mrzí nás, že jsme minuly muzeum poslední žítkovské bohyně - prostě k němu nevedla žádná směrovka. Ale určitě se sem brzy vrátíme - už proto, že přece konečně musíme dojít na ten Lopeník.