Na dovolenou jsem se tuze těšila. Logicky mě tedy už týden škrábalo v krku, první den dovolené se bolest stala nesnesitelnou a teplota stoupala. Tak ale přece si pár vytoužených dní volna nezkazím nějakou chorůbkou. A vůbec, na bacily je nejlepší čerstvý horský vzduch. I odjela jsem do Beskyd. S kamarádkou. Aby mě měl kdo zachraňovat, kdyby se mi přitížilo. Už v autě jsem jí opatrně naznačila, že místo obvyklých dvacetikilometrových výletů s ohledem na mé chatrné zdraví absolvujeme jen kratší vycházky. Též jsem se ujistila, že zná číslo na záchranku a základy první pomoci.
První vycházku jsme absolvovlay ještě v den příjezdu. Auto jsme zaparkovaly na Gruni, po sjezdovce sešly k Armaturce, pevnou vůlí překonaly chuť sednout si na terasu na pivo a pokračovaly na Okrouhlici. Okrouhlice je kopec nad přehradou, turisty neobjevený, tudíž pustý a krásný. Borůvky jsme zobaly aniž bychom musely sejít z pěšinky. Z vrcholu jsme lesem sešly na cestu, která končila romantickým výhledem na Šanci, tam jsme posvačily a vracely se zpět. Teda ne zpátky přes vrchol, ale po lesní cestě obtáčející kopec pěkně po vrstevnici.
Druhá vycházka se trochu vymkla kontrole. Nejprve jsme se vyvezly lanovkou na kopec. Logicky, přeci se nebudu namáhat, když jsem celá nemocinkaná. Potom jsme obešly Bobek. Přeci ty bacily neponesu na vrchol. Potom mě nebavilo šlapat po asfaltu na Kavalčanky a ta lesní cesta vypadala tak romanticky...Pařezy v příkrém srázu sváděly k posezení. Dám vám radu. Než si sednete na pařez, zkontrolujte, jestli to není jen dobře maskované mraveniště. Lesní mravenci jsou obří a vlezou úplně všude. Na druhou stranu uprostřed lesa se nemusíte cítit trapně, když poskakujete po cestě bosky a bez kalhot.
Došly jsme na červenou značku, co se táhne česko - slovenskou hranicí. Je tam krásně, ale chodíme tu jaksi často, tož jsme zase zašly do lesa, cestou, která tu podle mapy měla být, ale evidentě už tu roky nebyla, jen volnější místo mezi smrky naznačovalo, kudy asi vedla. Smutným údolím a potom podél Smradlavy vrátily jsme se zpátky do civilizace doplnit klesající hladinu iontů a B vitamínu.
V příkrém srázu se v zimě těžilo dřevo na nový kostel v Gutech. V rámci vězeňského zaměstnání bych sem ty tři ogary poslala zalesňovat.
Třetí vycházka byla nejmalebnější. Taky nejdobrodružnější. Když jsme si v autobuse kupovaly lístek, řidič nás sprdnul, že takový kousek máme jít pěšky. Ujišťovaly jsme ho, že zpátky se nepovezeme. Na Kladnatou turistická značka nevede a to je dobře, protože je to kopčisko malebné s dobrými výhledy na všechny strany a byla by škoda, kdyby tam lezli lidi. I tak se z neschůdného srázu zarostlého borůvčím vynořila babka s vnučkou. Babka bandasku u pasu, vnučka zmazaná od borůvek, hezky jsme si povykládaly, ony šly na jednu stranu, my na druhou.
Kladnatou jsme přešly a kousek pokračovaly po zelené. Proti nám běžel kůň. Sám. Kočí nikde. Když nás uviděl, zastavil se, chvíli koukal, potom usoudil, že nejsme nijak zajímavé a zase se rozběhl. Zdálky bylo slyšet nejaké řvaní. Pochopily jsme, to řve kočí a že chce, abychom koně chytily. Jasně. Chytat splašeného koně určitě patří k našim dovednostem. Kůň zpomalil, šly jsme k němu. Otočil se, zahlédl kočího a zase zrychlil. Podařilo se mi chytit jeden z řetězů, kterými se tahá dřevo, kamarádka chňapla po ohlávce, drží koně a uklidňuje ho. "Stoj, stoj!" huláká kočí a kůň opravdu stojí. Daly jsme se s ním do řeči (s kočím, ne s koněm), mluvil těžko srozumitelnou směsicí českoslovenksopolštiny. Koňa osy dobodaly, dozvěděly jsme se. Kočí se vracel zpátky ke své práci, my měly stejnou cestu, tož jsme šly kousek s ním. To už jsme byly na žluté značce.
Kdysi dávno jsme tudy chtěly jít, ale značka se kamsi ztratila a výlet se stal orientačně náročn/.... Dnes jsme odhodlané držet se značky zuby nehty i za cenu nasazení vlastních životů. A tak se držíme. Žlutá značka rozverně poskakuje z jednoho břehu potoka na druhý, možná je bezpečnější držet se stopy motorky, co nedávno korytem projela. Značka na chvíli vyběhne na břeh, my též, vrací se do potoka, já též, kamarádka klouže strmým svahem dolů, život nasazen, leč neobětován, dokonce se ani nepotloukla a umazala jen trošinku. Tady musím podotknout, že naprosto netuším, jak to dělá, bo já se z našich výletů vracím celá zabahněná ikdyž jen jdu a nepadám.
Kousek před Starými Hamry zjišťujeme, že možná, když sebou mrskneme, stihneme i autobus. Jen se modlíme, aby jel jiný řidič.