Hablina | Dovolená 2017

 Posledního července bylo asi tak 32°C ve stínu. Prvního září se ochladilo o dvacet stupňů a já odjížděla na dovolenou. Do Beskyd, kam jinam. Cesta probíhala standartně - semafory, třicítky, rozkopaný kruháč ve Valmezu. Nad hlavou ocelové nebe a déšť Krutné zjištění, že v žádném marketu ještě neprodávají brikety a tudíž budu muset sehnat nějaké dřevo do kamen. Prochladlá Základna nepůsobila zrovna vlídně, tož jsme se s kamarádkou vydaly do hospody. Hospodský zrovna zavíral. Že je hnusně a že nechodí lidi. Protekčně nám natočil čtyři piva a krýgly že můžeme nechat na okně. Dokonce i světlo na zahrádce nechal svítit.

Druhý den jsme se vydaly na výlet. Pršelo jen docela malinko a chvílemi dokonce nepršelo vůbec. Vyjely jsme na Gruň. Na parkovišti jedno auto, karavan s babkou vybírající parkovné zavřený. Chodník na Bílý kříž se topil v husté mlze, viditelnost tak dvacet metrů. Když jsou na kopcích napíchnuté mraky, musíme na výlet někam níž, třeba do Ostravice. A jely jsme do Ostravice. V Ostravici nepršelo, v Ostravici lilo. No tak nepůjdeme na výlet, zajdeme si někam na dobré jídlo. A skončily jsme v hospodě na Samčance. I zbytek dne se topí v mlze. Zodpovědně jsme do naší oblíbené nálevny vyrazily včas a u piva se družily s domorodým obyvatelstvem. Klopýtavý návrat na Základnu jsme přežily bez úhony.

I třetí den ráno pršelo. Kamarádka usoudila, že doma na gauči jí bude líp a nechala se odvézt do civilizace. Já v Tescu doplnila zásoby a vrátila se zpátky do lesů. 

Čtvrtý den se mraky rozestoupily a ukázalo se slunce. Mrskla jsem do auta batoh a hole a odfrčela do Ostravice. Vydala jsem se k Bučacím vodopádům jistá si tím, že po deštích krásně potečou. Hučení vody bylo slyšet zdálky, vodopády se opravdu předvedly. Lezla jsem po mokrých kamenech a vlhkém listí, fotila co se dalo. Ani jsem si nevšimla, že slunce zmizelo z oblohy. Začalo pršet. Lít. Bundu jsem měla mokrou dřív, než jsem vyndala z batohu pláštěnku. Svižným krokem jsem došla k rozcestníku Pod Holubčankou a po červené se vracela zpátky do Ostravice. Záviděla jsem běžci pádícímu ze Smrku, že tam bude o hodně dřív než já - pádil tempem naznačujícím, že je mu v patách naštvaný medvěd. A toho sympatického pejska, který běžel s ním, jsem mu také záviděla. Já si vychutnala svoji minutu slávy dole na brodu. Přes Bučací potok mosty nevedou - brod je nahoře u vodopádu a červená značka vede přes ten dole. Pán v mých letech ve snaze zdolat potok suchou nohou lezl po balvanech po čtyřech. Já se opřela o turistické hůlky a převznášela se přes vodu s grácií profesionální akrobatky. Cítila jsem se tak chytrá, mazaná a šikovná! A pršet přestalo, to jsem taky určitě způsobila já! Došla jsem k autu, navlhlý batoh a oblečení hodila na zadní sedadlo a v tu chvíli vyšlo slunce.

Pátý den ráno mě 6.10 probudil kamion ženoucí se kamsi do lesa pro dřevo. 6.40 svištěl s nákladem klád zpátky. Lilo a venkovní teploměr ukazoval 4°C. Uvařila jsem si čaj a potom kávu, topila v kamnech, četla si, háčkovala....až do večera.

I šestý den ráno lilo. Tak jsem si řekla, že už té dovolené bylo docela dost a jela domů.