Na podzim je povinností každého zaníceného blogera zahltit svou stránku obrázky zlatého listí a jiných kýčovitostí. Nemůžu zůstat pozadu, mám spoustu fotek pořízených o druhém říjnovém víkendu v Beskydech.
Houby rostou, schovávají se v mechových polštářích nacucaných vodou z každodenních dešťů. Co je jen trochu jedlé, sbírají houbaři, ostatní tlejí, je jich hodně, zvěř je nestíhá spást.
Na procházku se mnou nikdo nechtěl jít. U babičky bych to pochopila, má jisté neblahé zkušenosti s vycházkaimi, které měly mít čtyři kilometry a nakonec jich bylo osm, to staré šmajdavé nohy nepotěší. Ale Anči jít mohla, byl to fakt kousek. Místo bloncání po lese Anči tvrdohlavě a prý tuze zaníceně celý čas cvičila na piáno (ano, my s sebou do divočiny taháme elektrické piáno, navíc na Záklanu, kde není elektřina, bohužel ten bazmek funguje aj na baterky). Vycházka byla z těch průzkumných. Zjistila jsem, že lesní cesta, na kterou jsem lákala kamarádku i veškeré rodinné příslušníky - a všichni bůhvíproč odmítli tam se mnou jít - je perfektní zkratkou z Bobku k nám, odteď nebudu jinudy chodit.
Na závěr něco slíbeného listí:
