Malá Fatra lemroidně

 Původní plán: půjdeme na pohodu. Kam dojdem tam dojdem, kde padne tma, tam přespíme.

Změna plánu: Dcera naprosto nutně a nezbytně musí v pátek večer domů. Neva, i tak půjdeme na pohodu a krásně přechod Malé Fatry stihneme.

Realita: Rychlík do Žiliny má 70 minut zpoždění, takže nestíháme vlak do Strečna. Další vlak do Strečna má zpoždění 30 minut. Ve stánku před nádražím si kupujeme kebab k večeři a děláme, že nám vůbec nevadí, že na Starý hrad dojdeme za tmy.

vlakem do Strečna
 

hrad Strečno

Za tmy je dobře vidět, že z hradu se line světlo. Hu, budou tam lidi, to sme uprostřed týdne nečekaly. Dole stojí stany, nahoře je obsazená snad každičká komnata....a ne, tady je jedna volná, sice průchozí, ale pěkná, suchá. Ostatní nocležníci jsou slušní a tišší, spí se nám dobře. Až moc dobře. Než posnídáme a sbalíme, je devět. Ostatním nocležníkům se též spalo dobře, jsou na tom podobně. Vlastně odcházíme jako první.

ranní mlha nad Váhem

naše komnata

sluníčko svítí, můžeme vyrazit

Loni jsme šly k chatě pod Suchým po červené, letos jsme se rozhodly, že vyzkoušíme modrou. Ukázalo se, že je to zarostlá nechozená pěšinka plná ostružiní, které se omotávalo kolem nohou a působilo mi ošklivé krvácející šrámy. Liána do příkrého kopce zalitého sluncem funěla a zastavovala se snad každých deset metrů. Než jsme došly do lesa, lil z nás pot. Pěšina lesem byla příjemnější, ale dlouhá a nudná. K chatě pod Suchým jsme došly až těsně před polednem.

kafe...kafe...kafe...

Na chatě jsme si daly kafe na nakopci nad chatou poobědvaly plechovku fazolí se zbytkem kebabu ze včerejška. Odpočatá Liána se konečně dostala do tempa

Tam všude do té krásy jdeme!
 

takové ty romanické výhledy...

...a další výhledy

Na Suchém Liánu napadlo podívat se, kolik je hodin. A usoudila, že jsme to s pohodou přehnaly a je třeba kapánek přidat na tempu. Já při výstupu na Suchý málem vypustila dušu, tak jsem chtěla odpočívat, ale dcera vesele hopkala přes skály, sbíhala každou rovnější pěšinku a ukazovala do dáli, kde že už jsou ti turisté, co nás předběhli. Nezajímalo mě to. Chtěla jsem sedět a kochat se. Anebo jenom sedět.

z vršku Velkého Kriváně

 Večeřely jsme na Velkém Kriváni a měly tak akorát čas, abychom došly k chatě pod Chlebom. Ale zdálo se, že je to zbytečná zacházka, tož přespíme někdev závětří u lanovky. Závětří jsme hledaly marně. Fučelo, nakonec jsme si ustlaly u budovy lanovky za rolbou. Rolba byla zakrytá plachtami, ty ve větru divoce plácaly a vyluzovaly strašidelné zvuky. Noc byla větrná a náš spánek neklidný.

U snídaně jsme propočítaly, že při dosavadním tempu jen těžko stihneme přejít zbytek hřebene a dojít do Terchové tak, abychom stihly autobus do Žiliny a ze Žiliny poslední vlak domů. A jak jsme plánovaly nějakou kratší trasu zpátky do civilizace, rozjela se lanovka, kulaté kabinky se leskly v ranním slunci....vždyť my jsme tu už potřetí a ještě jsme nejely lanovkou! I zvolily jsme nejlemrovitější možnou variantu, jízdu lanovkou do Vrátne. A moc se nám líbila!

Lanovkááá!

 Že jsme nepřešly celou Kriváňskou Malou Fatru jak jsme plánovaly, zůstalo v nás něco nedořešeného, ten pocit, že něco zbývá, co je třeba dokončit. Nejraději bych se tam hned vrátila a pro pořádek si to dala znova a celé.