Uf, konečně doma a konečně u fungujícího noťasu (= u Liánina noťasu). Ráno jsem doprovodila svou podřízenou (= Liánu) do práce, zašla si k doktorce (ne, nemarodím,jen potřebuju prodloužit zbroják), ke kadeřnici, koupila si nové šaty a následkem toho se cítím tak....civilizovaně. Sedím u kávičky (= supersilný přeslazený turek o síle energeťáku), koukám do rozkvetlé zahrady a jsem nejspokojenější člověk na světě.
Anči se dostala na střední školu, což se při jejím prospěchu rovná regulérnímu zázraku. Pravda, chtěla na jinou a talentovky jí opravdu vyšly, ale prospěch měla nejhorší ze všech, skončila hluboko pod čarou (ač zdaleka ne na konci). Pro klid své duše pošlu odvolání, ale dobře si uvědomuji, že cenu to nemá. Talentovky jí udělaly dobře - měla možnost srovnat se s jinými dívkami v disciplínách, které jí jdou. Najednou viděla, že je ve spoustě věcí skvělá - že je nadaná hudebně, pohybově i výtvarně, k tomu rozená herečka. Devět let ji základní škola zašlapávala sebevědomí špatnými známkami ze "šprtacích" předmětů, teď se jí konečně zvedlo, po přijímačkách celá rozkvetla.
Pomohly i taneční - zpočátku měla strach, že s ní nikdo nebude tančit, ona není u spolužáků moc oblíbená, ale převážilo, že je od přírody dobrá tanečnice a tak nezůstává sedět a ohromě si to užívá. Dnes má závěrečnou, přinutila mě, že musím jít s ní (proto mám ty nové šaty), vezmu foťák, zašiju se někam do kouta a budu se modlit, aby mě nikdo nechtěl vyzvat k tanci, bo jsem strašné dřevo. Schválně si vezmu nízké boty, natáhnu bandáž a budu tvrdit, že jsem po úrazu. Však nemusí nikdo vědět, že už je to osm měsíců.
Šaty jsem si koupila velice, velice neutrální. Jsou vhodné do divadla, na pohřeb i na lepší pracovní pohovor. Rozhodně žádné plesovky. Nejdu tančit, jsem jen doprovod! Mají jednu jedinou drobnou chybičku - jsou v nich vidět nohy. Ne že by byly příšliš krátké, jsou ke kolenům, ale i to, co z mých nohou vidět je, je nepřijatelné. Přes zimu jsem kapánek přibrala, nohy mám jak konve. Pamatuju, že přesně takové měla moje babička, to jsem zas měla co podědit. Když jsem se viděla v zrcadle, zatoužila jsem po burce, ale tu Vietnamci bohužel neměli, tak holt mám šaty. Doufám, že k nim seženu nějaké superstahovací punčocháče.
Tož kávičku jsem dopila, je čas jít něco dělat. Uvařit oběd, upéct chleba, umýt okna nebo tak něco. Anebo nic.