Stalo se ten lednový víkend, kdy nasněžilo.Anči si pozvala na návštěvu malé kamarády a já potřebovala zkontrolovat Základnu, i spojila jsem dvě akce v jednu a vzala dítka na hory.
Ne že by nasněžilo u nás - ale už pár kilometrů za městem byla pole zlehka pocukrovaná, ve Valmezu leželo deset centimetrů vlhnoucího sněhu, v Rožnově patnáct a když jsme sjeli z hlavní silnice, šinulo se auto bílou tmou po čerstvě zapadané sinici, třicítka byla až příliš rychlá a jen hrčivý zvuk pneumatik dával tušit, že pod sněhem je i něco posypu. Opatrně jsem se prcků ptala, jestli už někdy seděli v autě, které mělo smyk, ale vrtěli hlavičkama, že ne. Byl to jejich první výlet do takové zimy a do divočiny zároveň. "Něco tu smrdí " komentoval Smolíček, když jsme auto parkovali u stájí. "Bojím se psa" fňukala Mimi, když zahlédla vlčáka, co se potuloval kolem.
čerstvě zachumeleno
Můj plán byl jednoduchý - děti důkladně nabalím, rozdám boby a lopaty, vystrčím je na sníh a nechám důkladně vyblbnout. Vyhlásím soutěž o nejhezčího sněhuláka a než ho postaví, roztopím na Základně kamna, uvařím čaj, nachystám svačinu a polenoším si.
selfíčko
Realita byla samozřejmě jiná. Smolíček byl ze sněhu nadšený - nadšeně se v něm válel a ochotně se účastnil všech akcí, které Anči vymyslela (odkráčet tři čtvrti kilometru do lesa a potom se pomalinku šprtat na bobech zpátky). Mimi se tvářila lehce vyděšeně - sněhu jí bylo po kolena a byl úplně všude. Chvíli pobyla venku s Anči a Smolíčkem, ale pak přišla za mnou dovnitř a že se nudí a že je jí zima. Že by si raději kreslila nebo hrála. V tu chvíli se teplota na Základně nelišila od venkovní, tak jsem Mimi přioblékla a znovu vyšoupla ven. O něco později se vrátili všichni tři, promáčení a hladoví. Příliš brzy, na můj vkus. Převlékli se do suchého a vrhli se na svačinu. Nad kamny se sušily mokré rukavice a kombinézy a Mimi se nudila a chtěla si kreslit. Přesvědčovala jsem děti, aby šly ven, dokud je světlo, ale nechtěly. Slíbila jsem jim, že se půjdeme podívat na lesní zvířátka - na prasata, muflony, daňky....to zabralo, ikdyž se oblékali tuze pomalu a neochotně. "Bojím se prasat" huhlala Mimi cestou k oboře.
Obora nadchla - prasata budila respekt jen chvíli, potom jsem musela Mimi držet dál, aby nestrkala ruce příliš blízko prasečím rypákům, u daňků jsme viděli tuze roztomilé daňče, k bílému daňkovi přibyla krásná a rovněž bílá daněla, jelen před námi vyplašeně utíkal a muflon se nechal hladit. Pořídila jsem spoustu fotek zvířat i dětí a když jsme se vrátili na Základnu, byla už docela tma.
Než jsme sbalili všechny věci, setmělo se úplně a k autu jsme šlapali za svitu čelovky, to se Smolíčkovi i Mimi moc líbilo. Auto nastartovalo na první pokus, motor vrněl a děti nadšeně odmetaly sníh z kapoty. Chumelilo fest - než Smolíček odmetl půlku čelního skla, druhá sithla zapadat. Na zpáteční cestě byli všichni tři podezřele hodní - Smolda i Anči mlčeli, Mimi usnula. Večer jsem kamarádce děti vracela celá pyšná, jak jsem je hezky unavila.