Ondřejník

 Abychom pořád necouraly po Beskydech.

Ondřejník jsme měly obkouknutý skoro ze všech stran - osamocený masív jsem fotila z Javorníku, ze Smrku i z Lysé a pokaždé jsem kamarádce slibovala, že se tam podíváme. Tímpádem ona se velice těšila.

Jako výchozí bod jsme zvolily Kunčice pod Ondřejníkem - už podle názvu dobrý nápad. Měla jsem malinko problém najít tam místo k parkování, ale pak jsem našla (na doporučení domorodců) šikovný plácek vedle autobusové zastávky u popelnic. Modrá značka nás nekompromisně vedla chatovou kolonií strmě vzhůru až na vrch Skalka, nejvyšší bod celého výletu. Vrchol je nezajímavý, zarostlý a bez výhledu, mnohem hezčí místo pro focení i svačinovou pauzu jsme našly o něco níž na mýtině pro paragliding. Je tam lavička, několik chytrých tabulí a pěkný výhled do kraje.

Ze Skalky vede pohodová lesní cesta k turistické chatě Ondřejník. Ta je uzavřená, ale před ní stojí nová roubenka s občerstvením a trochu zmatenou obsluhou. Také kapli tam mají. Daly jsme si párky a kofolu a místní vosy si pochutnávaly s námi.

chata Ondřejník

občerstvení s vosami

kaple

Začalo hřmít. U vedlejšího stolu se rozproudila zanícená debata, jestli se Ondřejníku bouřka vyhne nebo ne. Raději jsme se vydaly na zpáteční cestu. Kvůli nejistému počasí jsme vzdaly původní plán vracet se neznačenou lesní cestou přes vrcholky kopců, ale stejnou trasou se nám také nechtělo. Zelená značka vedla příliš po asfaltu, tož jsme se vydaly po lesní cestě v zimě užívané jako stopa pro běžky. Bouřka se blížila, blýskalo se a od západu šel závoj deště.

výhledy na sever

déšť se blíží

Přidaly jsme do kroku, na rozcestí Nad starou salaší sestoupily na zelenou značku a po ní se vrátily do Kunčic k autu. První kapky začaly padat, když jsme sedaly do vozu.

.