úterý
V práci nebylo dost práce, tak jsem na šéfovi vyškemrala neplacené volno a vyrazila s Anči do divočiny. Příjezd jsme vylepšily zastavením na Horní Bečvě na přehradě. Vody bylo o metr méně než minule a také už nebyla tak čisťounká, při břehu byla promíchaná s bahnem, v ní se plácaly malé děti a neplavci. Vprostřed nádrže byla o poznání čistější , hezky se tam plavalo.
Na Základnu jsme dojely kolem oběda. Polní kuchyni tvoří starý plynový vařič, logicky tak vaření omezuji na nezbytné minimum. Většinou připravuji těstoviny. Tentokrát jsem experimentálně zakoupila několik konzerv, ony i nudle se přejí, když jsou k obědu každý den. První konzerva - fazole v barbecue omáčce - nám chutnala, snědly jsme jí s chlebem. K večeři jsme grilovaly hermelín.
středa
Poflakovaly jsme se celý den. Já se věnovala úklidu a údržbě Základny, Anči si ve stínu smrků četla. Vrcholným výkonem byla vycházka do dědiny za účelem doplnění zásob a výšlap na kopec přes dětskou lanovou stezku. Bonusem na zpáteční cestě se stala krátká přeháňka, příjemně nás osvěžila. Vracely jsme se kolem obory, ale světlo už bylo bídné a zvěř se k nám točila zadky zády, tož fotky nemám. K večeři jsme opět grilovaly hermelín.
čtvrtek
Přijela kamarádka. Nabízela jsem ji, že může jet s námi už v úterý, ale měla obavy, že tak dlouhý pobyt v divočině by mohl zanechat trvalou újmu na jejím zdraví, zejména psychickém. Bylo tuze horké počasí, tak jsme před ním utekly na Lysou horu. Anči odmítla, zůstala na Základně a celou dobu si četla. Velice si pochvalovala, jaký tam měla bez nás klid.
Už tam budem!
Na Lysé hoře bylo dobře. Trochu mě mrzelo, že jsem šla stejnou cestou jako před lety, ale ono je to z naší strany nejblíž. Kamarádka šla poprvé, tož jí to bylo jedno. Hlavně že na trase nebylo moc turistů. Výhledů bylo během cesty o poznání méně, než tenkrát, les viditelně povyrostl. Borůvek bylo i letos dostatek. Výstup po žluté značce vedl z větší části lesem a jak jsme stoupaly, ubývalo nesnesitelného vedra.
ze svahu Lysé směrem k Šanci
(bdělý čtenář si povšimne ruky - náleží mé kamarádce Pixelce a výjimečně není rozpixelovaná)
Z domova průběžně přicházely zoufalé esemesky od muže, jak je mu horko a jak trpí. Aby se cítil lépe, vyfotila jsem speciálně pro něho údaj z meteorologické stanice na vršku Lysé.
jsem zlomyslná, vím
(doma v tu chvíli bylo 39°C ve stínu)
výhledy kazil opar z horka
Sestup jsme začínaly po červené značce, je to nejfrekventovanější stezka na Lysou, opravdová turistická dálnice. Navíc samý balvan, na to jsem kamarádku připravovala obzvlášť. Aby se nepřerazila, až po nich budeme klopýtat.
památník obětem Lysé
Balvany se ale nekonaly - stezka se opravuje, dokonce i čtyři upracované zpocené cestáře jsme tam potkaly. Cestáře jsem si nevyfotila, stezku v různých fázích rozdrbanosti ano.
noční můra všech cestářů - rekonstrukce chodníku na Lysou
Cesta k Butořance byla napínavá, ono tam není moc přehledné značení, přísahala bych, že posledně jsem šla jinudy (a rozhodně ne po tolika šutrech). Přes Butořanku se nám značka ztratila úplně, přesto jsme rozcestník pod osadou našly a celé šťastné odbočily na modrou značku. Vedla lesem a dovedla nás až k autu zaparkovanému na Mazáku.
K večeři jsem uvařila pár brambor a otevřela druhou konzervu, mexický guláš. "Mám jen jeden kousek masa!" bědovala Anči nad svojí miskou. I já měla jeden. Fazolí bylo v guláši dost.
pátek
Mám nejaké okno....aha, večer jsme navštívily občerstvovnu. Přes den jsme se válely u vody. Zajely jsme na Horní Bečvu na přehradu. Podařilo se nám najít pěkné místo hned u vody, ale daleko od zvířených vod mělčiny u hlavní pláže. Anči na člunu odpádlovala k protějšímu břehu, kde se cachtali ogaři v jejím věku, takže jsme s kamarádkou měly klid na lenošení i na plavání. K večeři jsme si na grilu opékaly špekáčky. Akorát jsme na to prd viděly, byla už tma, bo jsme se z občerstvovny vrátily dost pozdě.
sobota
Původně jsme se i v sobotu chtěly jen poflakovat kolem Základny. Předešlého večera jsme se ale od domorodců dozvěděly, že na Javořince stojí nová zvonička, tož jsme se tam musely jít podívat.
nová zvonička na Javořince
(motorka není naše, bohužel)
srpnový výhled
Původně krátká vycházka se malinko zvrhla - na Javořinku se nám i přes panující vedro šlo dobře, tak místo abychom se stejnou cestou vrátily, pokračovaly jsme dál do Hamer, že si tam dáme oběd. Oběd byl výtečný a času do odjezdu autobusu tak akorát. Na zastávce si kamarádka všimla, že autobus nejede tak docela tam, kam potřebujeme, ale jen poblíž. Závěrečné tři kilometry po slunci spalujícím vše živé (a v prvé řadě nás) byly vysilující. Z toho plyne poučení: raději delší cestu v lesním stínu než krátkou po asfaltce.
K obědu jsem ohřála třetí konzervu, fazole v tomatě. Byly dost pálivé, Anči je odmítla jíst a dala si špagety s kečupem. Snědla jsem všechny fazole a trávící trakt si nepropálila jen díky průběžnému chlazení Radegastem.
Zbytek soboty jsme proúpěly ve stínu za Základnou a čekaly, až přijde večer a budeme moci odjet domů, aniž se zaživa upečeme v rozpáleném autě.