Hablina | Dušičky

 Letošní předdušičkové gruntování jsem pro pracovní přetížení zcela vypustila.

Naivně jsem věřila, že se vyhnu i tradiční návštěvě příbuzenstva - však jsem od rána do večera v práci a o víkendech v Beskydech. Jak jsem se přepočítala! Drahé tety se svým příjezdem naprosto neomylně trefily do půlhodinové pauzy (tímto je oficiálně podezírám z černé magie a čarodějnictví), kterou mám mezi prací a brigádou. Anči je lehkomyslně vpustila do domu, usadila v zabordelené kuchyni a uvařila jim kafe. Na klábosení nebylo dost času, tož jsme se alespoň domluvily, že se u tet příležitostně stavím, abychom mohly rodinné novinky v klidu probrat. Rodinnou sešlost ukončil příjezd bratrance. Jednu tetičku odvezl na nádraží, druhou až domů. A jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že je po operaci srdce. Ne  pětasedmdesátiletá tetička ani ta sedmdesátiletá, ale bratranec. Můj štíhlý aktivně sportující bratranec. Nekuřák, nepiják, o dva týdny mladší než já. Hleděla jsem s pusou otevřenou a jen napůl vnímala tetiččino "operace trvala tři hodiny" a "utekl hrobníkovi z lopaty". Nějak to nemůžu strávit. Jasně, vím, že tady nikdo nebude věčně, že naše tělesné schrány s věkem chátrají, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, bla bla bla.......ale tak brzy?