V neděli jsme jeli domů. Liána chtěla vstávat časně a vyrazit už v osm, já si byla jistá, že před devátou neodjedeme. Když jsme zamkli Základnu a nasedli na kola, bylo deset. První zastávku jsme udělali po padesáti metrech - já i Haru jsme měli podezřele měkké gumy. Naštěstí měl ten dobrý hoch s sebou pumpičku, kola jsme přifoukli a jeli dál. Pršet začalo v okamžiku, kdy jsme se dostali na hlavní silnici. Dalších sedm kilometrů se snažím vytěsnit z paměti - bylo to sedm kilometrů čirého utrpení, sedm kilometrů stoupání v dešti prokládaném ukrutným lijákem, průtrží mračen, padáním trakařů a strašlivou pomstou nebes všeobecně. Míjela nás auta a jejich stěrače nestíhaly tu hrůzu stírat. Měla jsem nejhorší kolo, zato nejlepší pláštěnku. Liána měla během pár minut mokré celé nohy, já jen od kolen dolů. Možná bych dopadla lépe,kdybych měla na kole přední blatník - že ho nemám, všimla jsem si až po prvních třech kilometrech, když mi začalo být podezřelé, jak mám zacákané gatě.Haru si pochvaloval svoji superfunkční bundu a kalhoty, ale i on nakonec promoknul. Několikrát jsme zastavovali, abych popadla dech. Jednou jsem přestírala, že čtu informační ceduli. Vyškrábali jsme se na Hlavatou a já vítězoslavně hlásila, že od teď pojedeme už jenom z kopce.
A opravdu jsme jeli z kopce. Projížděli jsme vodou tekoucí po kraji silnice, moknuli jsme v koloně na semaforech. Na Horní Bečvě jsme úspěšně najeli na cyklostezku Bečva. Potkávali jsme další promáčené cyklisty - většinou nás svižným tempem předjížděli a nevypadali, že by měli za sebou to, co my. Na Prostřední Bečvě jsme posvačili na pěkné lavičce se stříškou. Na Dolní Bečvě konečně přestalo pršet. Vykouklo slunce a nad lesy stoupala pára. Do Rožnova jsme dojeli promáčení, ale v dobré náladě. Poobědvali jsme v Krčmě na Předměstí, bo mám vyzkoušené, že se tam dobře vaří a obsluha je vlídná. Jedli jsme pomalu, abychom uschnuli, což se nám skoro povedlo. Ponožky jsem si nenápadně vyždímala pod lavičku, zůstal po mě loužička jak po hastrmánkovi. Poprosila jsem o staré noviny na vysušení bot, ale neměli je. Zaimprovizovala jsem a boty vycpala papírovými utěrkami ze záchodu. Z hospody jsme odjížděli jen mírně vlhcí.
V Zubří jsme mírně zakufrovali a sjeli z cyklostezky (značení bylo všelijaké celou cestu). Liána si tam škaredě natloukla koleno. Kochala se obecními krásami a najela na obrovský šutr u kraje cesty. Jela jsem za ní a tu havárku viděla, Liána spadla, kolo spadlo, tekla krev, v tu chvíli jsem myslela, že končíme a že budeme volat sanitku. Dcera se projevila hrdinsky, chvíli pofňukala, poseděla, potom statečně nasedla na kolo a pokračovala dál. Do nemocnice na ošetření si došla až v pondělí.
Mezi Rožnovem a Valmezem nás přeháňky přinutily několikrát obléct a zase svléknout pláštěnky, sluníčko nás chvílemi vysvlékalo i z bund. Z průjezdu Valmezem jsem měla hrůzu a oprávněně - značení cyklostezky bylo místy lehce zmatené. Stezka se stále buduje, chvíli jsme šli (protože jet se nedalo) po staveništi, cedulí "cyklisto sesedni z kola" jsme potkali nepříjemně mnoho. Závěr cesty vedl místy, která jsem měla už z dřívějška projetá s Anči a potěšilo mě, že tam, kde před pár lety bylo jen bláto, vede dnes pěkná asfaltová stezka. Domů jsme dojeli v pozdním odpoledni.
Výlet se nám tuze líbil a jsem pevně odhodlaná si ho příští sezónu zopakovat. Kromě místenek do cyklobusu si ovšem musím rezervovat o něco lepší počasí.