Kamarádka do Beskyd tuze spěchala, tož jsme tam přijely už v pátek odpoledne. Vybalily jsme tašky a šly na pivo. Nic dalšího se ten den nepřihodilo.
V teplém sobotním ránu nás vzbudil budík (to tu zmiňuji, jako obzvláštní projev kamarádčina sadismu, já budíky o víkendu zcela zavrhuji), posnídaly jsme a odjely autobusem na Horní Bečvu. Odtud jsme se vydaly po žluté turistické značce.Procházely jsme osadami nad Horní Bečvou, slunce začínalo pálit, těšily jsme se, až zajdeme do lesa.
nad Horní Bečvou
pastevectví v praxi
studna - ne ve skanzenu, ale na Kudlačeně, funkční a používaná
Do lesa jsme zašly a žlutá značka se opět ukázala chybou - bude to nějaké prokletí, že po žluté se nedá chodit. Poprvé jsme přišly vcelku brzy na to, že po turistické stezce nejdeme a vrátily jsme se na rozcestí, kde se nám značka ztratila. Podruhé zmizela kdesi uprostřed louky. Zeptaly jsme se domorodě vyhlížejících mužů, kudy vede, poslali nás vzhůru do lesa. Tam jsme se ztratily definitivně. Naštěstí kousek pod vrcholem kopce, takže jsme došly až nahoru, rozhlédly se, nacpaly se borůvkama, které tam hojně rostly všude kolem a pokračovaly v předpokládaném směru trasy. Záhy jsme narazily na pěknou lesní cestu. Cesta obtáčela další kopec, marně jsem se z mapy snažila vyluštit, který to vlastně je. Na dalším rozcestí jsme potkaly turisty a zeptaly se, kam cesta vede. Ukázalo se, že jdeme v podstatě dobře, spletla jsem se ve svém odhadu jen o jeden kopec. Kopec to byl pěkně hnusný - ne z té strany, kudy jsme přišly, ale z té druhé, kudy vedla červená značka. Všude ležely popadané a pokácené smrky. Přelézaly jsme, podlézaly a obcházely, proti nám se z druhé strany snažila projít partička cyklistů. Ptali se nás, jestli je tam, odkud jdeme, trochu normální cesta, kam vede, jestli je to daleko a je-li tam hospoda. Viditelně se jim ulevilo, když jsme je ujistily, že dál je cesta normální, vede na Martiňák, hospoda tam je a je to kousek.
polomy (rozpixelovaný flek je moje kamarádka)
Došly jsme zpátky na žlutou značku. I tady byly polomy, navíc kombinované bažinou. Protijdoucí turisté se nás tázali, dá-li se projít dál. Ujistily jsme je, že s trochou odvahy a akrobatických dovedností - neb tu a tam jsme přecházely po padlých kmenech - ano. Na dalším rozcestí seděla partička důchodkyň. Zajímalo je, jestli jsme přišly po té strašné žluté a kam vede jedna z mnohých lesních cest, které se tu křížily. Ochotně jsem rozložila mapu a hledala, kudy stařenky dostat zpátky do civilizace. Kamarádka se smála, že bych se měla živit jako horský průvodce.
borůvky na Trojačce
Posvačily jsme a vydaly se k hlavnímu cíli té cesty - na Trojačku, další to můj oblíbený vrchol. Bylo tam moc krásně a přejedla jsem se tam borůvek, velkých, sladkých a skoro černých. Během sestupu se zatáhlo a rozpršelo se. Přeháňka byla naštěstí krátká. Po zelené jsme došly ke Kociánu. Trochu jsme si odpočinuly, snědly poslední zásoby a já si u studánky doplnila vodu. Obešly jsme Lučovec a Rožnovský vrch a známou cestou přes Kozí hřbety doputovaly ke sjezdovkám u hotelu Bauer. Asi jsme vypadaly zkušeně a důvěryhodně, neb i zde se nás turisté tázali, odkud jdeme, kde se nastupuje na lanovku a jestli nevíme o nějakém pěkném nenáročném výletu po okolí. Já radila, zatímco kamarádka se nenápadně dusila smíchy.
Výlet jsme zakočnily u piva a hranolek, cestou na Základnu si omáchaly nohy v ledové vodě Bílé Ostravice a večer grilovaly špekáčky.