Hablina | Víkend ryze pracovní

 Aby to nevypadalo, že se pořád jen někde courám.

Na Základnu jsem tentokrát jela já a Anči. Z pracovního týdne jsem byla celá zmořená, takže jet v pátek mi přišlo jako dobrý nápad. První kapky deště začaly padat kousek za Valmezem. Než jsme dojely za Horní Bečvu, pršelo docela solidně. A ochladilo se, na posledních deseti kilometrech jsem musela zapnout v autě topení. Když jsme dojely na místo a vystoupily z auta, rozklepala nás zima. Vyhrabaly jsme z tašek bundy a šly zapnout elektřinu. Pláštěnky jsme bohužel nevyhrabaly, což se ukázala být chyba, lilo fest.

Zatopila jsem v kamnech a posílala všem příbuzným a známým chmurné esemesky o tom, jak je na Základně hnusná zima a jak strašlivě prší. Než jsem probrala s kamarádkama vyhlídky na zkažený deštivý víkend, vyčasilo se, ne že by snad vyšlo slunce, ale nebe zesvětlalo a déšť ustal. Vytáhla jsem lehátka, buřty a honem jsem roztápěla gril, abychom si udělaly večeři, než se znovu rozprší. Stihly jsme to, seděly jsme u grilu zabalené do teplých flaušových mikin a nepromokavých bund, hřály si zkřehlé ruce nad žhavýmy uhlíky a zmokly jen docela malinko.

V sobotu ráno nepršelo, ba ukázaly se i flíčky modrého nebe. Po snídani jsme šly nakoupit, nejprve do velké sámošky, potom do malého obchůdku, takže ve výsledku jsme sehnaly všechno, co jsme potřebovaly k přežití v divočině - nanuky, šunku, krekry, lízátka a časopis. Vše ostatní (tedy buřty a hermelín) jsme si koupily už v pátek v Tescu. A pustily jsme se do práce. Divočina je všude kolem, tož abych se k Základně vůbec dostala, musela jsem nejprve posekat vzrostlou trávu před ní. Normálně žnu srpem, ale aby to tentokrát bylo rychlejší, přivezla jsem si elektrickou sekačku. Anči valila oči, když jsem ji vytáhla z kufru Feldy a hned škemrala, že chce sekat taky. I sekaly jsme obě dvě, střídaly jsme se spravedlivě. Jen nemůžu přijít na to, proč na Základně dítko seká dobrovolně a s nadšením a doma na zahradě ji nepřinutím ani za peníze.

Základna je obložená dřevem. Původně byla zřejmě natřená bezbarvým lakem, v posledních letech snad prý bezbarvým luxolem. Nenatírala se....dlouho. Moc dlouho. Byla celá flekatá, místy doběla vyšisovaná od sluníčka, zčernalá od deště a plísní, jinde porostlá mechem. Vzaly jsme s Anči ocelové kartáče a jaly se tu hrůzu odrbávat. Poctivě, ručně, místečko po místečku. Někde se nám to podařilo lépe, jinde hůř. Dřina to byla strašlivá. Anči odpadla, já dřela zčernalé dřevo dál. Potom jsem si šla odpočinout k vaření oběda. A pokračovala v drbání. Když byla jedna strana hotová, natřely jsme jí. Výsledek byl hnědě flekatý, ale rozhodně lepší, než původně. Druhá strana šla lépe - vystavená západnímu slunci nenesla skoro žádné zbytky původních nátěrů, zato se z ní více prášilo. Od prachu jsem byla černá jako čert. Anči dostala za úkol odřenou stěnu omést smetákem a hned byla černá taky. Natíraly jsme společně, ona dole, já nahoře, vyschlé dřevo žíznivě sálo lazuru a s výsledkem jsme byly nadmíru spokojené. Základna omládla a začala vypadat skoro luxusně.

A byl večer. Zvládly jsme odřít a natřít obě delší strany Základy, ty krátké nám zůstaly na příště. Nachystala jsem gril a fakt se těšila, až se svalím do lehátka. Večeře byla bohatýrská, spousta ogrilovaných párečků, buřtů a také hermelín v šunce. A lahvové pivo pro mě - do hospody bych už nedošla. Spát jsme šly velice brzy.

V neděli ráno nepršelo, dokonce vyšlo sluníčko. Vyhlásila jsem flinkací den, Anči souhlasila. Vůbec se nám nechtělo vylézat z postele, tož po snídani jsme zase zalezly a na noťasu koukaly na Komisaře Rexe. Až byl čas vařit oběd. Ušulila jsem překrásné šulánky, že budou s mákem, ale rozvařily se a výsledkem byla podezřele vyhlížející mazlavá hmota. I tak jsme ji snědly - chutnala docela normálně šulánkovitě. Po obědě jsem umyla nádobí - umývat nádobí jednou za tři dny mi docela vyhovuje. Venku se konečně udělalo teplo, poobědové kafe jsem si vypila v lehátku před Základnou a slunila si nohy. Odpočatá začala jsem lákat Anči na malou procházku, ta ale nikam nechtěla a připomínala mi flinkací den. Asi měla vážně dost, cestou domů byla v autě podezřele zticha a když jsme se stavovaly u babičky, málem usnula.