Pondělí
Do Beskyd jsme dojely v pravé poledne - já nevím, že my se nedokážeme vyprdelit v nějakou normální hodinu. Zatopila jsem, uvařila oběd a po jídle zavelela na vycházku. Anči se samozřejmě nechtělo, ale přece nebudeme sedět uvnitř vyhřáté Základny a flákat se, když je venku těsně nad nulou a lehce pofukuje. Vydaly jsme se kolem hřbitova do kopce nad sjezdovku. Hřbitov je venkovsky malebný a nad ním je krásný výhled do údolí i na protější kopce. Také tam vede modrá značka, ale vede přes celoročně neprůchozí (suchou nohou) bažinu, takže jsme raději zamířily vzhůru do kopce po kolejích od lakatoše lesní cestě. Kopec je to příkrý, packala jsem o větve i o kameny, lapala po dechu a proklínala se, že jsem s sebou nevzala Ventolin. Cesta končila kousek pod vrcholem u lyžařského vleku. Když jsme se vynořily z hustého mladého smrčí těsně u sjezdovky, vlekař v boudě povstal a nevěřícně na nás hleděl. Pokochaly jsme se výhledem na protější kopec a na tlupu snowboarďáků válející se kousek pod námi a vrátily se o něco níž na nejbližší rozcestí. Kopec jsme obešly a vrátily se zpátky do dědiny.
Úterý
Druhý den dopoledne jsme se věnovaly odlévání stop. K Základně chodí jeleni, nikdy se nenechají vidět, ale otisky dělají krásné. Jsou to jeleni civilizovaní, chodí způsobně po cestě, takže stopy nemusíme složitě hledat, stačí zajít trochu dál do lesa, kam nechodí lidé s pejsky a můžeme nerušeně odlévat. Našly jsme pěknou velkou stopu, naplácaly do ní sádru a kolem potoka se vracely zpátky na Základnu. Kolem potoka žádný pořádný chodník nevede, jen tu a tam stezky vyšlapané od zvěře a od houbařů. Několikrát jsme vlezly do bláta dobře maskovaného uschlou trávou a Anči se zlomyslně chechtala, když jsem beznadějně zapadávala do bažiny tam, kde ona se svou postavičkou lesní víly muší váhy bez problémů prošla.
Po obědě Anči zašla do lesa pro zatuhlou stopu - povedla se. Potom jsme odjely do Rožnova vyzvednout od vlaku Liánu a z Rožnova už ve třech rovnou na rozhlednu do Velkých Karlovic. Bohužel jsem si neprostudovala dost důkladně cestu - čekala jsem, že pojedeme po normální silnici, aspoň na mapě to tak vypadalo. Když jsem odbočila z hlavní cesty na Karlovice a projížděla úzkou klikatou silničkou mezi domky, optimisticky jsem očekávala, že pomalá jízda brzy skončí, ale ono ne, cesta byla klikatá i za dědinou, pořád stoupala, jela jsem tu na trojku, tu na dvojku a nakonec jsem kdesi na kopci zastavila, abych se ujistila, že vůbec jedu dobře. Jela jsem dobře. Dál cesta pokračovala sice z kopce, pořád ale velice klikatě a pomalu.
Velké Karlovice jsou opravdu velké, či spíš dlouhé. Jsou jedním velkým rekreačním střediskem přizpůsobeným všem rozmarům dovolenkujícího se lidu, samá relaxace, rehabilitace, wellness, termály, golf a luxusní apartmány. Hotely jsou zrekonstruované, chaty a domy kolem vesměs nové (kde jinde mají satelit z roubenek?). Auto jsme zaparkovaly pod hotelem Galík. Už jsem zavírala dveře, když chtěla Liána z auta cosi podat, otočila jsem se na ni - a palec zůstal ve dveřích. Zařvala jsem, zezelenala, zfialověla, zanadávala, vynadala oběma dcerám (netuším za co a proč). A šly jsme na rozhlednu, holky uražené (právem, uznávám), já trpící a skučící.
malý kousek karlovického údolí
Rozhledna Miloňová stojí na kopci nad Karlovicemi a výhled je z ní na Beskydy i Javorníky. Cesta k ní má být okruh, no nevím, my šly skoro stejnou cestou tam i zpátky. Kopec byl příkrý a trekové hole zůstaly zapomenuté dole v autě, zachraňovala jsem se Ventolinem.
rozhledna
Javorníky
Cestou dolů jsme dostaly žízeň a zjistily, že vodu jsme nechaly dole v autě. V autě jsme zjistily, že vody nemáme pro všechny dost. Na Základnu jsme se vracely přes Bumbálku, tož jsme se stavily v motorestu na čaj - bodrý hospodský hned nabízel Anči, jestli nechce aj rum
Večer na Základně proběhl standartně lenošícím způsobem vylepšeným o sledování filmu, dovezly jsme si totiž s sebou civilizaci v podobě Liánina starého noťasu.