Žena za pultem

 V marné a zoufalé snaze sehnat si práci reagovala jsem kdysi - asi před měsícem - na inzerát, který nabízel místo prodavačky v nedaleké vísce. Zavolala jsem na telefonní číslo z inzerátu, hezky si popovídala s paní, která řekla, že se mi ozve a tím to celé skončilo. Ostatně jako vždycky, když mi někdo řekl, že se ozve a samozřejmě se už nikdy neozval. Na hlášku "my se vám ozvem" jsem fakt alergcká. I pustila jsem celou záležitost z hlavy.

Uplynul asi měsíc a volalo mi neznámé číslo. Klika, že jsem zrovna byla doma a ne v práci, v marketu u sebe mít mobil zaměstnanci nesmí. Byla to paní z měsíc starého inzerátu a že jestli mám ještě o tu práci zájem, že by to sice bylo v jiné vesnici....kývla jsem, že ano, domluvila se, kdy se přijedu ukázat, ovšem nedoufala. A ono to vyšlo!

Od včerejška pracuji v sámočce na Dědině. Na zkrácený úvazek, za minimální mzdu, autem dojíždím dvanáct kilometrů, ale MÁM PRÁCI. Nevydělám si o moc víc než v marketu, ovšem každý druhý víkend budu mít volno a odpolední směna končí v rozumných 18 hodin, nikoliv ve 22 (jsem ranní ptáče a desátá večerní je pro mě zcela zabijácký čas, kdy nejsem schopna jakékoliv smysluplné činnosti a za normálních okolností už spím).

Tímto se zároveň omlouvám Eithne, že nedodám bramboráky na 5BV - budu holt v práci. Jestli dorazím do Beskyd aspoň na víkend, budu mít červenou bundu...