Ve středu ráno jsem se vzbudila neskutečně brzy, snad o půl páté. Základna byla prochladlá, hodila jsem do kamen dvě polínka, zatopila, uvařila si čaj a spokojeně usnula. Když jsem se probudila podruhé, bylo půl deváté, čaj vystydlý a Základna příjemně vyhřátá.
I šly jsme po vydatné snídani stavět hráz na Ostravici. Také jsme si v chladné vodě vypraly kalhoty, co jsme předešlý den ublátily v lese. Stavění hráze nás natolik vyčerpalo, že jsme zrušily výlet plánovaný na odpolede. K obědu jsem uvařila šulánky se zelím, byly trochu těžší, tož jsem se musela natáhnout na gauč, aby mi vytrávilo. Anči moc nejedla, tak jí nebylo těžko, čili do mě neustále rýpala a budila mě. Nakonec se jí podařilo vyrýpat mě z postele ven a vydaly jsme do sámošky doplnit tenčící se zásoby. Šly jsme oklikou přes les, staví se tam nová obora pro lesní zvěř, tož abychom viděly, jak jde lesákom práca od ruky. "Kam ste sa vybrali?" pýtali sa nás.
před
po
Ve čtvrtek ráno mě probudili dělnící z obory, nevím, co přesně zrovna dělali, ale používali k tomu obzvlášť hlučné stroje. Uvařila jsem si čaj a přemýšlela, kde jsem naposledy viděla chrániče na uši. Anči i přes neskutečný kravál klidně spala až do půl deváté, takže měla dost energie k tomu, aby se do mě pustila všemi polštáři, co na Základně našla. Bránila jsem se statečně, ač měla v bitvě jasnou převahu.
K obědu jsem ohřála zbytky od včerejší grilovačky a hurá na autobusovou zastávku. Při výběru spoje jsem měla štěstí, autobus ze Slovenska jel a byl skoro plný. Vystoupily jsme na Mazáku a zamířily k přehradě.
Nejprve jsme hledaly zbytky staré železnice na levém břehu Ostravice. Potom jsme se potřebovaly dostat na pravý břeh. Komu by se chtělo obcházet po cestě až k mostu a zase zpátky. Je léto, nejsme žádné máčky, Ostravici přebrodíme, viděly jsme, že na druhé straně je pěkná cesta. Z přehrady teče Ostravice úzkým korytem, z výšky vypadá jako docela malý potok. Až když jsme se podraly kopřivami až k vodě, zjistily jsme, že potok je to o něco širší a hlubší, než shora vypadal. Kamenité dno bylo hustě porostlé zelenými slizkými řasami a pekelně klouzalo. Anči si zmáčela zadek, já kolena. Od břehu k silnici jsme se prodíraly příkrým srázem plným kopřiv a pak si porovnávaly, která má červenější vyrážku a větší fleky. Vyhrála jsem, však alergii na kopřivy mám lékařsky potvrzenou. Cesta podél Ostravice byla opravdu pěkná a skoro nic po ní nejezdilo. Jen mi přišlo, že řidič kamionu, co jel kolem, na nás divně koukal. Brzy jsem pochopila, proč. Na konci cesty stál plot a brána, na bráně cedule "vstup na staveniště zakázán" a druhá "nepovolaným osobám vstup zakázán". Stály jsme přímo pod přehradní hrází a hloubaly, kudy se odtud dostaneme. Tož podél plota krajem lesa přeci! Svah vzhůru k další silnici byl příkrý, místy jsem lezla po čtyřech, Anči skoro pořád. Na závěr nemohla chybět oblíbená část s lánem neprostupných kopřiv. Cyklista, co jel zrovna kolem, se docela vylekal, když jsme se vynořily z houštiny. V tu chvíli jsem si byla jistá, že tu nejdramatičtější část výletu máme za sebou. Slunce vykukovalo skrz mraky a před námi bylo několik poklidných kilometrů skoro po rovině a po asfaltu.
Než jsme došly k Masarykovu pomníku, zatáhlo se. Když jsme pomník míjely, začaly padat první kapky. Projíždějící cyklisté nám hlásili, že v Ostravici prší. Několik se jich ptalo, kde je nejbližší hospoda a kudy na Visalaje. Natáhly jsme si a přidaly do kroku.
A lilo.
A lilo.
A lilo.
výhledy skrz déšť
Anči začala skuhrat, že jí bolí nohy. Přišlo mi, že civilizace je dál, než jak to vypadalo podle mapy. Konečně jsme došly na Jamník. Jamník je proklatě dlouhá osada. Mají tu autobusovou zastávku, ale skoro nic z ní nejede. Ten den už z Jamníku nejelo vůbec nic. Na Stýskalonce jsme si musely na chvíli sednout, Anči si přezula boty (měla v batohu náhradní). Přestalo pršet. Když jsme míjely hospodu, Ači kňourala, že má hlad a žízeň na kofolu, ale zastavit jsme se tam nemohly, nestihly bychom autobus ve Starých Hamrech.
Autobus jsme stihly, dokonce jsme na něho i chvíli čekaly. Čas jsme si krátily počítáním aut, které projely na červenou na semaforech "musíme to opravit". Bus nás hladové a mokré vyklopil uprostřed obce a my zamířily rovnou do hospody. Smažené hranolky se ten večer staly božskou krmí, pivo chutnalo skvěle. Co pila Anči nevím, nepamatuju si
