Červnové prázdniny - 4. díl

Článek, který jsem dlouho nemohla dopsat

Ráno se už tradičně budím poštípaná od komárů. Podle předpovědi nás čeká další tropický den. Koukám do mapy a snažím se naplánovat výlet, který povede co nejvíce lesem a stínem. Zároveň někam, kde Anči ani kamarádka ještě nebyly. Jako dobrý nápad se jeví výlet na Bílý Kříž.

Autem jedeme na Konečnou, parkujeme u staré celnice. Anička vystupuje z auta. "Jé, já se zapomněla přezout”.  Jdou na mě mrákoty, dcera má na nohou pěnové kroksy od VIetnamců. Bez ponožek, naboso. Nu co, Dášeňka šla take v bačkůrkách. Vracet se kvůli trdlu nebudeme, ať si trpí v pantoflích, aspoň si zapamatuje, že se má před výletem přezout.

Po modré značce klesáme do údolí Černé Ostravice. Přes Ostravici vede brod. Je opravdu horko, vlezeme do vody a chladíme si nohy. V tu chvíli silně závidíme Anči, že má kroksy a nemusí se vyzouvat. Zelená značka vede až na Bílý kříž, šest nudných kilometrů asfaltové cesty v horku a zdaleka ne vždy stínem, jak jsem si podle mapy plánovala. Slunce pálí, dítě kňučí, kamrádka jindy brblající překvapivě snáší pochod v horku docela dobře. Ke konci jsme umořené vedrem a závěrečné stoupání nám přijde strašlivě dlouhé, na mapě jsou to jen dvě nevinně vyhlížející zatáčky, v poledním žáru zdánlivě nekonečná cesta.

turisté vedrem padlí

Dojdeme na Sůlov, teploměr na jedné z chalup ukazuje 27°C ve stínu. Navzájem se utěšujeme, že ve městě je jistě nejmíň o pět stupňů víc.

Hospoda na Bílém Kříži nabízí nefiltrovanou dvanáctku Bernard, v horkém počasí opravdovou záchranu. Nabídka jídla se nám nepozdává, samé divné věci, na které nemáme chuť, tož oběd odkládáme na později. Anči se nacucala kofoly, čímž ožila a vrhla se na prolézačky před hospodou. 

kofeinem oživené dítě

Cestu zpátky k autu máme naplánovanou po červené značce, co kopíruje státní hranici. Pomalu dostáváme hlad, kdeže je ta hospoda? Anči statečně šlape a těší na hranolky. Na Doroťance si opravdu dáváme hranolky a taky pivo, točí tu dvanáctku Radegast, už kvůli němu sem stojí zajít. S plnými břichy vyrážíme dál, přimo do kopce, klika, že horko už polevuje.V kopci Anči začíná kňučet, že jí bolí nohy. Zezačátku jí moc nevěříme, sedíme na kládě a čekáme, až nás dojde. Dojde a ukazuje nám puchýře, co se jí udělaly na nohách. Uznávám, že tentokrát nesimuluje, půjčuju jí své vlastní ponožky a puchýře přelepuji náplastí. Moc to nepomáhá, Anči se belhá hlemýždím tempem a opíra o klacek.Z Čudačky na Konečnou je jen kousek, jdeme ho ale dlouho, Anči pajdá pomalu a každou chvíli se zastavuje. Pevně věřím, že si tuhle cestu bude dobře pamatovat a už nikdy na výlet v panoflích nepůjde. Slunce klesá za stromy, bllíží se večer. K autu docházíme kolem osmnácté hodiny, Anči padá do auta, skopne pantofle a tváří se velice chcíple.