Původně jsem plánovala zajet do Ostravice pro zásoby, ale skoro nic nám nechybělo, tož jsme jen ráno zašly do samoobsluhy, nakoupily pár maličkostí (zejména energetické tyčinky na výlety), převlékly se do plavek a utábořily se u potoka. Ležela jsem na karimatce, hlavu ve stínu stromu a pokoušela se opálit své tvarohově bílé tělo. Anči se cabrala pod mostem, je tam hlubší voda, místy až po kolena. Mám několik fotek, na kterých vypadá, že v potoce opravdu plave. V poledne jsme se zvedly a šly na Základnu uvařit oběd. Po obědě jsem si dala šlofíka, Anči šla do lesa chytat motýly. Viděla tam laň. Já si po spaní uvařila kafe a jak jsem ho pila, zahlédla jsem ještěrku přímo u Základny. Zdrhla dřív než jsem stihla zapnout foťák.
Kousek od Základny je stáj a v ní koně. Anči se na ně chodívá dívat. I ten den šla. Chystala jsem večeři a zdálky slyšela její hlásek, s někým si tam povídala. Potom bylo ticho - to už se určitě vrací zpátky. Ticho bylo dlouho, Anči nikde. Znervózněla jsem, kde je tak dlouho? Asi za hodinu jsem ji šla hledat. Určitě vlezla do potoka a zapomněla, že je čas na večeři. V potoce nebyla. U stájí také ne. Vracela jsem se loukou k Základně, volala, ale dcera se neozývala. Už jsem byla u Základny, když jsem jí uviděla, šla do lesa a vedle ní nějaká cizí osoba. Anči se otočila, zamávala mi a šla dál. Cizí osoba naštěstí měla rozum, vzala Anči za ruku a vracely se obě za mnou. Ukázalo se, že je to osoba domorodá, žena kočího, navíc skoro sousedka. Anči ji potkala u stájí a hned se s ní dala do řeči. Domorodá žena se ukázala být velice přátelskou, vykládaly jsme si až do tmy.
nad hřbitovem
V noci na úterý bylo velice horko. Nechala jsem otevřené okno a ráno se probudila poštípaná od komárů. Snídám koňský salám, Anči se cpe nutelou. Jen ať si dá, dnes bude energii potřebovat. Po lenošícím dnu je čas zajít na menší výlet. Projdeme kolem hřbitova a napojujeme se na modrou turistickou značku. Dojdeme po ní na Javořinku, tam odbočujeme na Kozí hřbety. Horko je nesnesitelné, ale ve stínu lesa na severní straně kopců je dobře. V měkkém blátě sledujeme stopy zvěře. Najdeme stopy obrovského jelena, určitě je to ten, co mi loni přelétl přes hlavu. O kousek dál Anči chytí ještěrku a dlouho ji musím přemlouvat, aby zvířátko pustila. Odpočíváme na Němčance. "Vidíš ty chalupy na protějším kopci? Tam se určitě podíváme!" slibuju. Anči objevila vysokou dřevěnou věž, únava z ní padá, okamžitě leze nahoru. Chodníkem sestupujeme z kopců, dokonce i jakýsi rozcestník potkáme. Pod kopcem začíná asfalt. Slunce pálí, stín nikde, cesta je úmorná. Celou dobu jdeme podél potoka, ale nedaří se nám najít žádný vstup do vody, sráz je vysoký a všude kopřivy. Těsně nad Samčankou objevujeme malou kamínkovou pláž a dokonce k ní vede cestička. Anči se okamžitě svléká a hrne se do vody. Máchám si nohy a moc se těším na pivo, hospoda je už blízko. Do odjezdu autobusu stihnu právě jedno, Anči se napájí džusem z obchodu, bo - jaká zrada - v hospodě došla kofola. Večer trávíme poklidně, já lenoším v lehátku u Základny, dítko se ráchá v potoce.
Karkulka v lese
Středeční ráno trávím pilným úklidem Základny, jelikož čekáme návštěvu. Na Základnu přijíždí babička, starší potomstvo a kamarádka. Anči si užívá babičky, má tudíž další lenošící den. Kato znaven řízením vozu po noci probdělé u PC her jde se natáhnout prakticky hned poté, co sní grilované kuře, které nám babička přivezla. My, tedy Liána, kamarádka a já, vyrážíme na výlet.