Slunce prozářilo podzimní kraj zlatým světlem, rozlévalo ho po korunách stromů, barvilo listí do všech myslitelných odstínů žluté, oranžové a červené až po hnědé tóny rozkladu a zmaru a blankytná modř nebe odrážela se v čistých vodách řeky Bečvy.
Nemohla jsem trčet doma, bo bych dočista zblbla, tož jsem si vyrazila ven na kole.
Popisků k fotkám netřeba. Jen tolik prozradím, že idyla skončila, když jsem nechtěně zajela do neprostupné džungle kolem Pískáče. Fotky z tama jsou rozmazané a nehezké, k jejich zveřejnění jsem se z ohleduplnosti ke čtenářům neodhodlala. Snad až je graficky upravím, vymizí z nich onen děsivý pocit prázdnoty, tísně a prožitých hrůz, které jsem zažila při kodrcání úzkou bahnitou stezkou přes kořeny a výmoly. Jak snadno jsem mohla ukončit své bídné žití pádem na trávou obrostlou traverzu, která jen velice nenápadně z chodníku trčela a ze sedla velocipédu mne vyhodila! O uklouznutí na mokrém sajrajtu z tlejícího listí ani nemluvím (ano, Psík měl pravdu).