Radosti lesního života

 Na Základnu si jezdím odpočinout. Nudné záležitosti všedních dnů zůstávají kdesi daleko ve městě, všechny starosti uprostřed lesa mizí. Zůstávají jen nejzákladnější činnosti spojené s prostým přežitím - netřeba tady řešit nic jiného, než jak se nasytit, vyprázdnit a zůstat v suchu a teple. To samo o sobě příliš času nezabere a celý den je tak volný k courání po lesích.

Po příjezdu do divočiny jsme tedy vyložily tašky z auta a také kanystry s vodou, roztopily kamna a šly se projít.

pták hřištní

Anči se samozřejmě pověsila na všechny prolézačky, které cestou potkala. Než jsme došly k hospodě, byla tma. Velký kulatý měsíc zářil na jasném nebi a sliboval chladnou noc. V hospodě bylo příjemně teplo, pivo drželo čepici jak ze šlehačky a Anči se seznamovala s místním hafanem, co pospával na zemi.

Na zpáteční cestu jsem si nasadila čelovku, ale Anči trvala na tom, že svítit bude ona sama, takže jsme se na Základnu vracely v kuželu světla poskakujícím tu po cestě, tu po trávě, podle toho, kam zrovna dívčina zdivočelá čepovanou kofolou otočila hlavu. A ještě měla zlomyslnou radost z toho, že jsem na louce zamířila do největší bažiny co tam byla.

Nad ránem jsem musela vyběhnout ven. Teploměr ukazoval 3°C. Když jsme šly ráno nakoupit, ležela na trávě jinovatka. Vyšly jsme tak brzy, že jsme došly akorát na první lanovku - pán, co obsluhuje horní stanici, zrovna vyjížděl nahoru, my jako první cestující toho dne o pár minut později. Sedačky byly mokré ranní rosou, naštěstí lanovkář s námi měl soucit a půjčil nám podsedáky. Nahoře bylo nádherně. 

Plánovala jsem menší tůru po okolních kopcích, dcerunka ale odmítla a tvrdohlavě trvala na nejkratší cestě zpátky do hospody civilizace. Měla velkou chuť na kukuřici, co tam grilují.

A pak se to stalo. Jak okusovala kukuřičný klas, něco luplo - a jeden zámeček rovnátek se odlepil. Himlhergotkrucinálfagot!

Zbytek dne Anči strávila pošupováním odlepeného zámečku po zubu.