Ztracena v lesích

 Minulou neděli byla pouť na Starých Hamrech a naše babička tam nemohla chybět. Bylo tedy mou snachovskou povinností ji tam dovézt. Vyrazily jsme časně, takže auto jsme bez problémů zaparkovaly u silnice nad kostelem. Lidé se sjížděli zdaleka, hrála kapela.Babička šla do kostela a my že se podíváme po blízkém okolí.

Odhadovala jsem, že máme na procházku tak dvě hodinky času. A šly jsme na Charbulák, bo v sobotu se nám tam moc líbilo. Cesta samotná by byla nudná, je to obyčejná asfaltka, naštěstí rostly podél jahody, takže jsme se zabavily zobáním jahod. Možná až příliš - naše postupová rychlost se snížila na nějaké 2km/h. V Aničce silně propukají pudy pradávných sběračů plodů, nenechá na pokoji nic, co se dá utrhnout a sníst. "Mamííí, počkéééj" slyšela jsem kdesi v dáli za sebou ustavičně. Na Charbulák jsme došly v době, kdy jsme už měly být zpátky u kostela. Volala jsem babičce, ať vydrží, že nás zdržely jahody u cesty, ale že už jdeme a zpátky budeme cobydup.

Zpátky ke kostelu jsme se vracely po žluté značce přes Janikulu. Podél cesty rostly borůvky a Anička zdržovala neuvěřitelným způsobem. Přeci tam ty borůvky nenechá! Dala jsem Liáně batoh a klíče od auta a poslala jí napřed. Pořád po žluté a až dojde na hlavní silnici, tak doprava do kopce nahoru a hned za zatáčkou máme auto. Usadí se s babičkou do auta a vyčkají našeho příchodu. Liána nasadila vysoké pochodové tempo a zmizela v lese před námi.

Popoháněla jsem Anči co to šlo, ale borůvčí rostlo úplně všude. K rozcestníku u silnice jsme došly s fialovýma pusama i rukama. Anči už bolely nohy, nechala jsem jí tam a že zajdu pro auto a vyzvednu ji po cestě zpátky. Vyšla jsem za zatáčku, tam na lavičce u cedule seděla babička. "No že jdeš" bědovala. "Však už jedem. Kde máš Liánu?" - "Ta tu vůbec není" divila se babička.

No nazdar. Liána šla rychle, měla náskok minimálně patnáct minut, spíš ale půl hodiny. V hlavě se mi vyrojily hororové scénáře. Sešla z cesty. Zabloudila. Ztratila se v lese. Znásilnili jí nadržení trampové. Nebo chlípný stařec na polorozpadlé salaši. Nebo, nebo....Hleděla jsem do mapy a přemýšlela, kde se tak asi mohla ztratit. Prošly jsme jednou větší lesní křižovatkou a žlutá značka byla trochu hůř vidět, možná odbočila tam. Tak to by došla..... až dolů na autobusovou zastávku pod kopcem. Ach jo, takový kus cesty! Půjdu jí naproti a jestli ji do hodiny nenajdu, volám....koho vlastně mám volat? Policii? Horskou službu? Hasiče? Zavolám úplně všechny!  V duchu jsem viděla, jak místní horalé prohledávají lesy a hledají naši sladkou sedmnáctku.

Sešla jsem zpátky na rozcestí, dala instrukce Anči, kde ji čeká babička a vydala se po silnici hledat Liánu. Dívala jsem se po protijedoucích autech, jestli si náhodou nějaké nestopla a nevrací se. Ne, neseděla ani v jednom z těch dvou, co projely. Halekala jsem do lesa, ale nikdo se neozýval. Prošla jsem kolem hotelu - nesedí tam náhodou někde a nedává si kofolu? Taky ne. Najednou se z další zatáčky proti mě vynořila nasupeně se tvářící postavička. "Za to můžeš ty" ječela na mě "špatně jsi mi to vysvětlila!" Ukázalo se, že až k rozcestníku trefila dobře - jen místo po silnici nahoru šla dolů. Asi po kilometru a půl jí došlo, že jde špatně, podívala se do mapy a začala se vracet.

Doteď marně přemítám, co je těžkého na pochopení slov "silnice, rozcestí, doprava, auto za zatáčkou". Hned jsem volala babičce, že jsem dítko nalezla a že šlapeme zpátky ke kostelu.