Tentokrát Kato na Základnu jet odmítl. Z výpravy se tudíž stala čistě dámská akce - jela babička, Liána, Anči a já. Já řídila, což znamená, že když jsem řekla, že vyjedeme v 8h, tak jsme také opravdu v 8h vyjely.
Babička s Aničkou hospodařily na Základně, já s Liánou jsme se vydaly na pochod. Z autobusové zastávky na Konečné jsme vyrazily na Bílý Kříž. Sluníčko svítilo, ale nebylo horko, šlo se nám velice dobře. Před Doroťankou jsme sešly ze značené cesty a stoupaly kopcem od patníku k patníku. Všude rostlo plno borůvek, víc jsme se krmily než šly. Patníky se stočily ostře doleva, jakoby chtěly utéct přímo do hospody. Ochotně jsme je následovaly. Na Doroťance jsme si daly pivo a kofolu a šly dál. Čím blíže Bílému Kříži jsme byly, tím více jsme potkávaly turistů. Rodinky s nezaměnitelným ostravským přízvukem, dětské tábory, kterým do pochodu hráli vedoucí na kytaru a zpívali, důchodci s hůlčičkama.
Na Bílém Kříži bylo plno lidí, občerstvení jsme vynechaly, beztak nebylo kam sednout v hospodě ani před hospodou. Na Bílý Kříž vede ze Starých Hamrů naučná stezka plná chytrých tabulí. Také cyklostezka. Každou chvíli kolem nás profrčel houf zpocených cyklistů.
u kříže
k vidění jsou díla místního řezbáře
berany berany duc
Jak jsme se blížily k Charbuláku, ochladilo se a začalo se pomalu zatahovat. "Když jsou Tatry takhle dobře vidět" pravil sympatický hospodský "bude pršet". A taky že jo. Daly jsme si hranolky a než jsme je snědly, začalo drobně pršet. Po žluté značce jsme pokračovaly na Janikulu. Pršelo čím dál víc. Drobný deštík se rychle změnil na důkladný beskydský slejvák. Natáhla jsem si pláštěnku, ale moc mi platná nebyla, boty i nohavice jsem měla za chvíli durch mokré.
Tatry jsou blízko - přijde déšť
Ze žluté značky jsme sešly na modrou. Cesta se ztratila, modrá značka nás vedla takřka neznatelnou stezičkou ve vysoké trávě. Jak jsme byly šťastné, když nás zavedla do lesa! A jak jsme nadávaly, jakým to krpálem nás modrá táhne dolů do údolí! Tříkilometrový sestup kamením a blátem v beskydském lijáku bude ještě dlouho mojí noční můrou. Revmatická kolena nevydržela a celou cestu pekelně bolela. Přísahala jsem, že už si ty turistické hole opravdu, ale opravdu koupím. No fakt, slibuju!
vážně tudy?
Na autobusovou zastávku jsme dorazily úplně promočené. Hodinu jsme čekaly na autobus, Liáně začala být zima. Řidič autobusu byl anděl, linka mu končila uprostřed Bílé, ale byl hodný a když viděl, jak z nás kape, zavezl nás ještě o zastávku dál. Anička nám šla naproti s listy lopuchu, abychom nezmokly, tomu jsme se smály, jelikož jsme byly úplně mokré celé. Na Základně jsme se převlékly, promáčené boty vycpaly zmuchlanýma novinama, aby do rána vyschly a spapkaly květák s vajíčkem, co nám ukuchtila babička.