Konec srandy

 Prázdniny na malém městě. Zpočátku si Anči nadšeně užívala ranní lenošení, postupně si pohrála se všema hračkama, co doma má,  notebook staršího bráchy jí byl k dispozici kdy jen chtěla a když už nechtěla, pouštěla si pohádky. Nadšená byla z víkendů v Beskydech, ikdyž tůry ji úplně nenadchly. To všechno dohromady jí vydrželo prvních deset dní. Do toho přišla vlna veder a pokažené auto. Na malém městě tragédie. Není tu nic, kam by se s děckem dalo zajít. Není tu pořádné hřiště, žádné muzeum pro dědi ani minizoo. Všechno je strašně daleko a bez auta nedostupné. Na kole jsme si vyjely podél řeky, vymáchaly nohy ve špinavé vodě, vypily kofolu v úplně novém stánku u cyklostezky. Tím jsme zabily jedno odpoledne a večer už brečela nudou, že chce na koupaliště. Přestala, až když jsem jí svatosvatě slíbila, že zítra určitě půjdem.

Marně si snažím vzpomenout, co jsem podnikala o prázdninách s těmi staršími. Asi nic. Nebylo co řešit. Věkem jsou od sebe necelé tři roky, hráli si spolu, rvali se, popichovali a ječeli celé prázdniny. Když už to má přetížená nervová soustava nemohla vydržet, půjčila jsem je prarodičům.