Přes noc zase přisněžilo, ne tolik, aby měli silničáři co dělat, ale jen malinko, aby bylo venku hezky. Musela jsem ráno zajít na Úřad práce s potvrzením příjmu - je to pech mít nekolidující zaměstnání, každý měsíc musíte škemrat účetní o potvrzení a v přesném termínu ho odevzdat na pracáku. Tož když už jsem musela ven, přihodila jsem do kabelky foťák, co kdybych náhodou uviděla něco hezkého, co stojí za to zvěčnit. Bylo hezky, sluníčko svítilo, domů se mi nechtělo, tak jsem se trochu procházela. Došla jsem za město, zamířila do polí. Za sebou jsem slyšela kroky, nu co, však zahnu z chodníku na cestičku a budu mít klid, nemám ráda, když fotím a někdo na mě civí. Kroky zahnuly za mnou. Uhm. Otáčet se nebudu, kdo ví, kdo za mnou jde a co by si pomyslel. Poodešla jsem do závějí, vytáhla foťák, vyfotila jakousi travinu. Chodec za mnou mě mezitím předešel, usmíval se a zdvořile pozdravil. Sympatický člověk. Hopsala jsem po poli a fotila co se dalo. Potom jsem pokračovala po jediné možné stezičce - za tím pánem. Jak tak jdu za ním jdu, pán sundává ze zad batoh, rozepíná ho, za pochodu vytahuje brašničku s fotákem. Směju se skoro nahlas, je fajn potkat někoho stejně potrefeného. Hele, vlak, zastavuju se, mačkám spoušť, pán mi mezitím mizí z dohledu. O pár minut později narazím na jeho stopy v místech, kam by vlezl jen naprostý blázen nebo já nebo někdo jako já.
něco s kopečkem sněhu
šípek u trati
seřadit a jedem!