Balkonové dveře jemně vrzly. Vyšla z nich temně oděná postava, kapuci černé mikiny vraženou do čela. Květnové ráno bylo studené a upršené. Z moknoucího prádla na šňůře vyčítavě odkapávaly kapky vody.
Přiblížila se k plotu. Jednou rukou si přidržovala ostré nůžky ukryté v kapse, druhou natáhla jak nejvíc mohla. Málo. Mokrá hradba živého plotu z břečťanu na ni zlomyslně spustila spršku vody. Ne, takhle to nepůjde. Vrátila se zpátky k domu. Hledala něco...něco přesně takového, jako ta stará naprasklá židle támhle v koutě. Jo, to je ono.
Vzdala pokus postavit židli doprostřed záhonu s květinami - případné škody by zanechaly příliš zřejmé stopy. Z druhé strany ležela kopka posečené a lehce již tlející trávy. Postavila židli tam. Balancovala na nerovném povrchu, cítila, jak se vratké nohy židle propadají do hromádky trávy stále hlouběji. Vylovila z kapsy nůžky, druhou rukou nahmatala mezi břečťanem drátěná oka plotu, třetí rukou....ne třetí ruku nemá, ikdyž teď by se jí zatraceně hodila. Opatrně se pustila plotu a modlila se, aby stařičká židle nepraskla nebo nespadla - úhel, v jakém byla nakloněna vůči povrchu zemskému dával tušit, že gravitace brzy zvítězí. Natáhla se po větvi keře za plotem. Sláva, má ji! Teď ještě trochu přitáhnout, větev se vzpouzí, ještě malinko....a šmik. Nůžky cvaknou, židle se v náhlé ztrátě napětí zakymácí. A ještě jednou. Natáhne se po druhé větvi, je o něco dál, jde to hůř, ale má ji, nůžky šmiknou podruhé, seskakuje na pevnou zem, jen tak tak mine betonový obrubník na kraji záhonu.
Mise splněna. Židli vrací zpátky k domu, dvě větévky rozkvetlého šeříku hrdě aranžuje do vázy na stole. Z listů spadne pár kapek vody. Pokoj se rozvoní jarem.
