Začátek bych mohla opsat z minulého článku - nákup v Tescu, cesta zprvu suchá, od Rožnova mokrá, nakonec zasněžená...ne, kecám, zasněžená už nebyla. Přeci jen se blíží jaro.Blíží se ovšem pomalinku, takže jsme opět kvůli závějím nemohli parkovat u Základny a neminul nás tedy náročný transport vší té bagáže, kterou potřebujeme k přežití v divoké divočině.
Mládež se hned po příjezdu začala nadšeně válet ve sněhu, já zatopila a začala vařit oběd.
k přípravě stravy užíváme vyspělých technologií
jídlo nemusí chutnat, hlavně když je teplé
Odpoledne jsem děti ponechala svému osudu a vyrazila na běžkách. Do kopce se jelo dobře. Pravda, stopa byla namrzlá a trochu podkluzovala, ale za zatáčkou byla rovinka a tam se běžkovalo jedna báseň. Kochala jsem se výhledy do údolí pode mnou i na kopčiska v dálce, fotila o106 a pomalu se šoupala k cíli - cílem byl padák ostrý padák, před kterým jsem se otočila a jela zpátky. A jak jsem se otočila, koukám, ono je to z kopce! Hm, divné, celou cestu jsem měla dojem, že jdu po rovině. Tak asi ne. No jo, vzpomínám si, ten poslední kousek jsem se šoupala jaksi pomaleji. Z kopce jezdím nerada. Mám ukrutně dlouhé sportovní běžky zcela neodpovídající mým schopnostem a stylu jízdy.
Poprvé jsem spadla schválně. To když jsem čekala, že svah za zatáčkou končí a já se dočkám rovinky, ale místo toho přišel úsek ještě svažitější. Podruhé mě dostaly na zadek zmrzlé hroudy sněhu velké jako pěst, tvrdé jako kámen. Bolelo to. Potřetí jsem v šílené rychlosti najela jednou lyží na smrkovou větvičku zrádně vykukující ze sněhu. Konečně jsem dojela na rovinku, zastavila a pilným focením maskovala odpočinek.
Dojeli mě tři běžkaři, od pohledu sympaťáci. Zuřivě jsem mačkala spoušť a čekala, až poodjedou. Rychle mi zmizeli z dohledu a já se pomalu rozjela. Že to nebylo až tak pomalu, jak jsem myslela, jsem zjistila hned za další zatáčkou - začala jsem ty tři sympaťáky nebezpečně rychle dojíždět. Začalo mi docházet, že tady něco není vpořádku. Buď jsem tak úžasná běžkařka, nebo je něco s těmi běžkami.
Počtvrté jsem spadla schválně, ač jsem plužila ze všech sil, jela jsem tak rychle, že poslední zatáčku před závěrečným svahem bych nevybrala. Když jsem vstala a oklepala si sníh ze zadečku, nebylo po třech symaťácích ani vidu, bezstarostně jsem se tedy rozjela po cestě, kterou dobře znám a o které už vím, že ji dokážu uplužit až dolů k Základně. Velká frajerka, já vím.
Dojela jsem ty tři asi po 300m zběsilé jízdy. Bystře pochopili, že jsem schopná je přejet a klidili se na stranu. Stejně jsem spadla jen co jsem je předjela, ta rychlost byla prostě už moc vysoká a já moc velký srab. Se třemi sympaťáky jsem si hezky popovídala a nenápadně při tom okoukla jejich běžky. Ano, je to běžkama! Pořídím si nové turistické běžky a ty závodní bestie bůhví po kom poděděné nadobro zavřu do boxu č.4 (úložné prostory pod Základnou máme pro pořádek očíslované)!
"Kde jsi byla tak dlouho, mami?" vítaly mě dětičky na základně.
"Ujela jsem 10km!" hlásila jsem hrdě a ony mi nevěřily.