Divočina 3. část - bobřík odvahy

9. červenec 2007 | 15.23 |
› 

 9. července 2007 v 15:23

Na táboře plnily děti různé bobříky, mezi jinými také bobříka odvahy. To znamenalo projít potmě jen s baterkou v ruce cestu neznámým terénem, neztratit se a vpořádku se vrátit zpět do tábora. Aby nebyla cesta tolik neznámá, prošli jsme s dětmi cestu při odpolední procházce, když jsme se šli koupat do místního bahňáku. Na procházce k rybníku jsme snad všichni chytli nějaké klíště, myslím, že se na nás přisála všechna klíšťata co u cesty byla. Aspoň jsme se přesvědčili o nezbytnosti zdravotnice v týmu.
Rybník to byl všelijaký, voda krásně teploučká, koupání na vlastní nebezpečí. Zašlo slunce, rychle se smráklo, převlékli jsme se a zamířili budoucí stezkou odvahy k táboru. Docela slušně se rozpršelo. Dobrá polovina táborníku měla promokavé stany, proto v táboře nastalo velké stěhování a balení pod střechu střelnice. Místní myslivci měli v areálu naštěstí vybudované krásné kryté posezení s obrovitým grilem, kde jsem pro celý tábor ugrilovala buřtíky - musím se pochlubit, povedly se mi a všem moc chutnaly.
Déšť ustal, tma zhoustla. Dospěláci a starší účastníci tábora si rozdělili hlídky na kritických křižovatkách na trase a opláštěnkované dětičky po jednom vyrážely na cestu. mezitím se znovu rozpršelo. Já, velká frajerka, jsem pláštěnku neměla. Navlékla jsem se tedy do velkého černého igelitového pytle, další pytel si nasadila na hlavu jako kapuci, strašidlo nevídané. Déšť se změnil v nefalšovanou letní bouřku, blesk stíhal blesk, hrom burácel, vítr hučel ve větvích stromů, všude okolo jen les a tma. Stezka odvahy dopadla skvěle, nikdo se neztratil, všichni došli vpořádku zpět do tábora. Nejmenší chlapeček (který odpoledne tvrdil, že se nebojí, ale že na žádnou stezku odvahy nepůjde) se ukázal jako správné bojové dítě, při největším zablýsknutí a hromu sebou instinktivně plácl na zem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře