Divočina 2. část - cesta tam

7. červenec 2007 | 15.32 |
› 

  července 2007 v 15:32

Nastal den D. Ráno jsem vstala časně, naskládala pečlivě sbalenou hromadu zavazadel do feldy a vyrazili jsme. Já jako řidička, sousedovic kluk - řidič náhradník, potomek a potomkův spolužák. Abych předešla případnému bloudění, nastudovala jsem si na internetu několik možných cest a také si s sebou vzala mapu. Sousedovic jinoch pravil, že jeho mamka by si na takovou cestu netroufla a chvíli jsme vedli debatu o ženách řidičkách, při které ze mě náhodou vypadlo, že mám řidičák terpve něco přes půl roku. Soused viditelně zesinal a ptal se, má-li raději řídit on. Asi v půli cesty najednou začalo slunce svítit ze špatné strany a minuli jsme ceduli vítající nás v Olomouckém kraji. Cesta nás neomylně vedla do vojenského prostoru a Olomouc se přibližovala, i usoudili jsme, že jedeme špatně, otočili auto a hledali, kde se stala chyba. Chybou se ukázalo být ne příliš kvalitní značení u jedné vesnice, i jeli jsme dál. Když jsem podruhé zapomněla odbočit, převzal volant soused a v bloudění pokračoval on. Značení bylo v tom kraji fakt bídné. Volali jsme tedy do tábora, že se opozdíme, ať na nás chvilku počkají a oni nám zvesela ohlásili, že už nás nečekali a vyrazili k přehradě a ať si je tam najdem. Vytáhla jsem mapu a hledala, kdepak je ta přehrada. Úspěšně jsme dorazlili do vesnice u přehrady, dokonce tam měli i šipku s nápisem "Přehrada". Ta nás neomylně dovedla do zákazu vjezdu. Při otáčení auta na úzké silnici (později jsme zjistili, že to byla cyklostezka) to chvíli vypadalo, že vjedem do přehrady i s vozem, nicméně jinoch za volantem vše bravurně zvládl a vydali jsme se hledat jinou cestu. Dorazili jsme tedy k přehradě jinudy - a naši táborníci nikde.Volali jsme jim a oni, že za nimi musíme ještě dál. Před námi byl další zákaz vjezdu. Už nám bylo všechno jedno, projeli jsme zákazem, dorazili na smluvené místo a vyhlíželi táborníky, kteří záhy dorazili. Hoši vylezli z auta, hodili do baťůžků pití, přidali se k hlavní skupině a všichni šli na oběd do nejbližší restaurace, která stála na začátku toho zákazu - čili já autem zase tím zákazem zpět. Chlupy se mi ježily hrůzou - normálně jsem řidička slušňačka, dodržuji rychlost i všechny dopravní předpisy, přestupky nepáchám. Pro příště z toho plyne poučení - vzít si automapu a vyřídit příslušnou povolenku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře