Chřipkou k fotoknize

 Padla na mě choroba. Ne nějaká těžká choroba - to jen pár virů přeskočilo z Aničky na mě. Po víkendové procházce s kamarádkou jsem se cítila unavená zcela neúměrně našlapaným kilometrům, navíc tak nějak ne ve svej koži. V pondělí ráno mé tělo odmítlo vstát z postele, bolel mě každičký  větší kloub. Bolely mě i všechny svaly v těle a taky kůže. Usoudila jsem, že bych se neměla zbytečně týrat.a z postele jsem nevstala. Proflinkala jsem celý den. Proflinkala jsem i druhý den. To už mi bylo trošku lépe - ráno jsem se dokonce vzbudila už o půl šesté. Pravda, převalila jsem se na druhý bok a spala dál do deseti. Den jsem strávila dílem v posteli a dílem u počítače. Třetí den mi bylo natolik dobře, že jsem šla odpoledne nakoupit a s kamarádkou se stavila na jedno. Domů jsem přišla naprosto vyřízená a s novou zkušenosí - pivo a nákupy rekonvalescentům nesvědčí. Pokorně jsem se vrátila zpátky do postele.

Abych neměla moc velký pocit marnosti, pustila jsem se během stonání do pořádání fotek na externím disku a nakonec se pustila do tvorby fotoknihy. Rodinné fotoknihy s fotkama z roku 2010. Zabrala jsem se do toho důkladně - u počítače jsem strávila spoustu hodin, vybírala fotky, pozadíčka, dopisovala rádoby vtipné popisky. Ten rok byl slabší - jednak že jsem část roku neměla vlastní foťák, jednak že jsem přišla o některé fotky nešikovnou přeinstalací notebooku. I tak jsem povybírala 167 fotek. Nakonec jsem celé veledílo objednala a odeslala a začala se těšit, až mi poštou přijde domů. A že mi to tak šlo, pustila jsem se pomalu do zpracovávání fotek z letošního roku - však hlavní fotografická sezóna už končí, zbývá jen podzim a Vánoce, to už moc fotek neudělám.

Sedím si tak s hrnkem horkého čaje u noťasu, klikám, klikám, přetahuju, upravuju, ořezávám...a najednou konec. Zkouším přidat do fotoknihy další stránky a nic. Nejde to. Podařilo se mi vybrat formát knihy, kde maximum je bídných 74 stran. Mám chuť tlouct hlavou do obrazovky. Co včil? Vybrat jiný formát a celé to předělávat znovu? Tolik hodin práce v čudu! Ne. Prostě některé fotky vyřadím. Důsledně se držím tématu - je to RODINNÉ album - a s krvácejícím srdcem vyřazuji fotky z mých sólodovolenek. Není tu místo pro výlet do pivovaru, nemilosrdně vyřazuji fotky rozjařených rozesmátých kamarádů i úžasná záběry na baterie pivních krýglů. Taky fotky ze zahrady dávám pryč. Na kytičky a výpěstky si pořídím fotoknihu zvlášť. Trpím u toho velice. Vzniká tak ryze rodinné album, které můžu hrdě ukazovat komukoliv včetně manželových rodičů. Akorát nevím, jak celý podzim a Vánoce nacpu na ty poslední dvě volné stránky.