V sobotu a v neděli neválím se v posteli

12. říjen 2009 | 12.46 |

  O víkendu jsem si jela protáhnout zlenivělé tělo do Rožnova a dcerunka zatoužila jet se mnou. Že prý si potřebuje zlepšit fyzickou kondici. V duchu jsem se zlomyslně zachechtala. Děvčica vůbec netuší, co jí čeká! Sbalily jsme saky paky a vyrazily. Cestou jsme se ještě stavily k babičce pro klíče od beskydské základy - původní plán byl, že Velký Náčelník s Náčelníkovou tam budou trávit víkend, hezky základnu vytopí, něco dobrého nám uvaří a my tam v teple a pohodlí přenocujem. Bohužel je oba přepadly jakési viry a místo v Beskydech strávili prarodiče víkend doma v posteli. Nu což, přenocujem i tak, večer si v kamnech zatopíme, kafíčko uvaříme, dobře nám bude. Sobota utekla rychle a večer mě Liána přesvědčovala, že je zbytečné spát kdesi uprostřed lesů, že radši zůstaneme v Rožnově a přenocujeme s ostatními v tělocvičně. Moc se mi to nezdálo, jsem starší osoba a spaní na žíněnkách nesvědčí mým zádům. Nakonec mě to ukecané dítě přesvědčilo. Koumala jsem jak to udělat - neměly jsme s sebou věci na spaní. No ale na základně jsou nějaké spacáky, stačí si pro ně zajet! Dcerunku jsem svěřila do péče kamarádek a vyrazila jsem do deštivé noci. Světla svítily, stěrače stíraly, cesta jindy známá změnila se v nevlídný temný tunel. Vzpomněla jsem si na Eithne - určitě v tom dešti někde bloudí, promoklá, hladová...Najednou tu byly v mém směru dva pruhy, neklamné znamení toho, že se blíží odbočka do pustiny. A po pár kilometrech temnou klikaticí odbočka k základně. Zaparkovala jsem - a zjistila, že tma je tak stoprocentní, že nevidím ani základnu, natož abych se trefila klíčkem do zámku. Musela jsem si najet autem proti dveřím (ano, mimo vozovku, do trávy plné kamenů, podivných hrbolků a bůhví čeho ještě) a svítit si na zámek. Uvnitř bylo příjemně. Nejradši bych se svalila na gauč a spala. Ale kde jsou spacáky? Volala jsem Náčelníkové. Ne, spacáky na základně nejsou, Náčelníková je odvezla domů na vyprání. A že si mám vzít nějaké peřiny. Uhm. Budu spát v tělocvičně na žíněnce pod peřinou. No co už. Naložila jsem peřiny, zamkla základnu a jela zpátky do Rožnova. Kamarádky se zrovna chystaly do čajovny. Večer v teple při čajících a vodní dýmce byl příjemný, až zavírací hodna nás přinutila vrátit se do tělocvičny. Liána se uvelebila na žíněnce a rychle usla. Na mě žíněnka nezbyla, tož jsem si k dceři přilehla a snažila se usnout také. Nedařilo se. Prastará žíněnka páchla letitým prachem, unavená záda cítila každý hrbol (a že jich bylo). Když jsem konečně zaspala, probudila mě ostrá bolest v zádech. Celou noc jsem střídavě usínala, budila se, otáčela a zase se bolestí budila....až přišlo další šedivé upršené ráno. K snídani co zbylo v batohu od včerejška. Ještě jsme si naposled zacvičily a jely domů. Tááák jsem se těšila na svou postýlku! Doma byla zima a nepořádek, zbytek rodiny hrubě zneužil toho, že nad sebou neměl pevnou ruku Hospodyňčinu, nádobí nikdo celé dva dny neumyl, odpadkový koš přetékal, Anička vystřihovala sněhové vločky z papíru, celá kuchyň byla zasněžená stovkami drobných ústřižků. Zhluboka jsem se nadechla, překonala vražedné úmysly, synka postavila ke dřezu, Aničce strčila do ruky smetáček a lopatku a blaženě se natáhla do pelechu.

Zpět na hlavní stranu blogu