Prvorodička

 Nešika trávila veškeré své dny povalováním na gauči. Občas se uložila do Katovy postele. A potom zase zpátky na gauč. Až dnes po obědě začala neklidně šmejdit po domě, mňaučela, občas se přihrbila. Vyběhla otevřeným oknem ven, tam potkala Mícu. Začaly se navzájem očuchávat a potom jako by ji Míca vedla někam pryč. Pojala jsem podezření, že hledá, kde by porodila. Mňučela prakticky nepřetržitě, vběhla zpátky do domů a uvelebila se pod Katovou postelí. Že začíná rodit bylo jasné. Když povolily kočce první větší stahy, vyběhla zpod postele ven, došla ale jen ke dveřím a zase se začala krčit od bolesti. Honem jsem šoupla pod postel krabici, vystlala jí starou dekou a plínou a na internetu začala studovat, jak vlastně takový kočičí porod probíhá. Nešika se zatím krčila u dveří, začala jí odtékat plodová voda. Opatrně jsme jí chytili a přenesli do krabice. Ležela, mňučela, tlapky zatínala kam se dalo. Nejprve mě vyhazovala, ale když jí bylo nejhůř, sama se ke mně natočila, hlavu natáhla a žadonila o pohlazení. To první koťátko jí opravdu dalo zabrat. Druhé přišlo asi za patnáct minut - matka příroda dává kočičkám čas k vydechnutí a k důkladnému olízání novorozeného tvorečka (taky s k sežrání všeho ostatního, co na svět zároveň s kotětem přichází). Následovala pauza - docela dlouhá, až jsme mysleli, že snad další kotě sama nevrhne a budeme muset k veterináři. Nakonec i třetí kotě přišlo na svět za velkého naříkání, napínání tlapek, zatínání drápků a hlazení a za ním čtvrté, poslední.