Pomaturant

 Trocha těch pomaturitních pocitů.

Ale opravdu jen malá trocha. Vlastně když se pořádně nad tím zamyslím, zjišťuji, že pocity z toho nemám žádné. Že nám synek odmaturuje vzali jsme já i Živitel jako naprostou samozřejmost, stejně jako fakt, že bude mít docela slušné známky. A to i přes to, že si celé čtyři roky ve škole jen odseděl, připravovat se do školy jsem ho zahlédla jen párkrát - asi třikrát se učil latinské názvy rostlin a jednou si přečetl otázky do autoškoly. Trochu ho podezírám, že někdy - zcela výjimečně - dával pozor při vyučování, ale on to popírá a učitelé tvrdí, že pozor rozhodně nedával. Ba dokonce je lecky schválně prudil, zejména chudeu češtinářku, pro kterou neměl jediného dobrého slova ("Mami, ona nečetla Pána prstenů!"). U matury na to doplatil - z českého jazyka má dvojku. Cítil se ukřivděně, ale já se té učitelce nedivím, on mě ten hoch taky dokáže občas pěkně vytočit. Celkově ovšem na státních maturitách vydělal - byly výrazně lehčí než ty původní školní.

Po maturitě si dal synek jediný cíl - následujících několik měsíců prolenošit a propařit u notebooku. Zatím se mu to daří stoprocentně (no ne, abych mu nekřivdila - dnes oškrabal k večeři tři brambory). Už se moc těším, až mu zase začne škola.