Na venkov

 Po sobotní sportovní akci jsem byla zbitá jak pes. Dopoledne jsem strávila více méně v posteli (pokud nepočítám obsluhu myčky, pračky a vaření oběda) a když mi kamarádka volala, že bychom mohly zajít na pivo, neodmítla jsem. Pivo bylo přesně to, co mé zmučené tělo potřebovalo. Sluníčko svítilo, seděly jsme venku a užívaly si nedělního odpoledne. Bylo tak krásně, že se mi nechtělo domů. Možná bych se i šla trochu projít. Kamarádka byla pro. Nevěděly jsme přesně, kam až chceme jít, tak jsme šly, šly a šly...až jsme došly do dědiny. Cestou jsme míjely různé toky a potoky. Byly velice fotogenické, až na to, že jsem si špatně nastavila foťák a zjistila to až doma.

Kousek od dálnice se v ohradě pásl kůň a na poli klíčily brambory. Kůň se nechtěl fotit a pořád se hýbal. Zato se nechal pohladit. Až k dálnici se kamarádce nechtělo, tak jsme se otočily a šly na druhou stranu.

Na druhé straně vsi bylo obrovské řepkové pole v plném květu. Začaly nás bolet nohy, tak jsme se radši vrátily zpátky do civilizace.

Ráno jsem zjistila, že procházka nebyl nejlepší nápad, jelikož mě bolely různé drobnější svaly a úpony na nohách. Uklidňovala jsem sama sebe, že to nevadí, bo stejně strávím pondělní dopoledne za volantem, bo musím na OŘPČR kvůli novému zbrojáku. Vadilo. Neuvěřitelné, kolik svalů zejména v dolní části nohy je třeba k ovládání pedálů. Naštěstí byla na policii menší fronta, tak jsem si během čekání trochu odpočinula. Ale to už je na jiný článek.