Hablina | Fňukací

 Někdy v zimě mi došly léky na bolavá kolena. Normální člověk by si nejspíš zašel k doktorovi pro recept na nové, ne ale já. Měla jsem pocit, že mě kolena zas až tak nebolí - však nejsem žádná měkkota, něco vydržím. A pro recept jsem si nešla. Některé dny bylo líp, jindy hůř, ale vydržet se to opravdu dalo. Co budu furt nějaké prášky zobat...

Potom přišlo jaro. Práce na zahrádce přinesla po prolenošené zimě nezvyklou fyzickou zátěž, klouby se začaly nepříjemně ozývat. Poryla jsem záhony, předláždila chodík a po každé takové akci jsem si svatosvatě slibovala, že už si pro recept dojdu. A pak ty změny počasí, ty si s revmatem taky pěkně hrají. Minulý týden mě kolena začala bolet ve čtvrtek a přestala až v úterý, když se změnil tlak a přišla vichřice. Úleva byla nepopsatelná, den bez jakékoliv známky bolesti! Ovšem dnes v noci mě klouby budily ze spaní a ráno jsem vylézala z postele hůř než devadesátiletá stařenka. Léky, potřebuju léky! Pro sáček Nimesilu bych vraždila. Pokud by ovšem případná oběť sama došla k mé posteli na dosah ruky, abych se nemusela moc zvedat.

Ve chvílích nejčernějších dostávám ty nejgeniálnější nápady. Cestovní lékárnička! Honem, kde jen může být cestovní lékárnička? Na cesty jsem si vždycky pár Nimesilů přibalovala. Prohledala jsem cestovní tašky, batohy i batůžky, až jsem lékárničku našla v šuplíku mezi léky mých dětí. Ano, byly tam, tři poslední sáčky Nimesilu se tam schovávaly mezi Panadolem a zmuchlanou náplastí. 

Tak tady teď sedím, vykecávám se, brouzdám po internetu a čekám, až ten zázrak zabere, abych mohla zajít na poštu a na nákupy.