První dárek jsme si naježili předčasně. Byla to láska na první pohled.
V sobotu večer jsem šla s mužem nakupovat. To jsem ještě byla zdravá, ale potřebovala jsem dokoupit rodině zásoby, aby nepomřela hlady, zatímco si budu užívat Brna. Projížděla jsem s vozíkem uličku s potřebami do kuchyně a tam jsem ji uviděla. Šestilitrovou nerezovou várnici na čaj. Byla tak ošklivá, že až byla hezká. Ne. Byla ošklivá. Ale měla něco do sebe. Ten objem. Ty tři roztomilé rozcapené nožičky. Ten ventilek, kterým nateče horký čaj rovnou do hrnku. V transu naložila jsem tu věc do vozíku a spěchala k pokladně. Muž zíral, na nákupní úlety u mě není zvyklý, ví, že jsem skrblík a kupuju jen nejnutnější. Šestilitrová várnice je rozmazleností, je věcí zbytnou, ale velice příjemnou. Snad moje láska k objemným termonádobám pramení z toho, že většina ženských v naší rodině pracovaly/pracují jako zdravotní sestry (pamatujete na ty várnice se slabým čajem na chodbách všech socialistických nemocnic?). Ovšem k čemukoliv nerezovému v kuchyni mám odpor - přijde mi, že nerezové spotřebiče, nádobí a doplňky přeměňují útulnou kuchyň na vyvařovnu v nápravném zařízení. Na milost beru jen nerez příbory a šufánky. Várnice se tak stala druhou větší nerezovou věcí, co v kuchyni mám (první byla mikrovlnka zakoupená ve stavu nouze - bílou zrovna neměli). Na Štědrý den přívážu várnici na ucho jedlovou větvičku a červenou mašli a místo čaje do ní uvařím horký punč